„... a taky trochu naše – naše Popelka!“ zvolá v závěru filmu Vladimír Menšík v nezapomenutelné pohádce a nejedno oko divákovo přestává být suché. Tušili jste ale, že nejstarší verze tohoto notoricky známého příběhu má své kořeny v Číně? „Jeho oblibě napomohl čínský historický ideál ženské krásy, který byl spojený s co nejmenším dívčím chodidlem,“ přibližuje etnolog a folklorista Petr Janeček. Čínská folkloristika podle něj patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím národním akademickým tradicím tohoto oboru.

Je pravda, že původ pohádky o Popelce zřejmě pochází z Asie?

Pohádku o Popelce známe pod různými názvy a verzemi téměř po celém světě; mezinárodní folkloristický katalog ATU jí přiřazuje číslo 510A a řadí ji do cyklu tematicky příbuzných pohádek o rodinou a osudem pronásledované ženské hrdince a jejím vítězství. V Evropě začala být populární od 17. století, kdy ji uveřejnil Giambattista Basile ve své slavné sbírce Pentameron aneb Pohádka pohádek (vyšla v Itálii v roce 1634); je dosti pravděpodobné, že jde o příběh, který do Evropy doputoval právě z Číny prostřednictvím arabského světa. Jeho obliba v Evropě začala být extrémní díky vzestupu měšťanstva a nástupu kapitalismu – jde totiž o příběh o přičinlivé hrdince, která se z nejnižší sociální pozice na společenský vrchol dostala vlastní iniciativou, pílí a nasazením. To je v podobných pohádkách vlastně novinka; hrdinou starších podobných pohádek o utlačovaných, a nakonec úspěšných hrdinkách byly totiž téměř vždycky princezny, tedy osoby z vyšších společenských vrstev – viz pohádka o Princezně myší kožíšek nebo o Sněhurce.

A čínská verze Popelky patří k nejstarším na světě?

Ano, vznikla někdy okolo roku 860 a nacházíme ji v 21. kapitole slavného díla Různé záznamy na jih od hory Jou od slavného autora a básníka Tuan Čcheng-´šho z období říše Tchang (618–907), tedy vrcholném období čínské literatury, především poezie. Vypráví ji tam Tuanův sluha, který tvrdí, že jde o příběh z dnešní jižní Číny, který se stal ve třetím století. Celé je to ale komplikovanější. Jedná se o sbírku pověstí, legend, pohádek, ale i anekdot a vtipů, většinou z cizích zemí a zahraničního původu, takže je klidně možné, že jde o příběh, který do Číny připutoval odjinud. Koneckonců – je to docela pravděpodobné; velká část asijských i evropských pohádek má své kořeny v Indii, a ještě starší verzi pohádky o Popelce nacházíme u starořeckého historika Strabóna z přelomu letopočtu, který ve svém díle Geographica vypráví příběh o egyptské kurtizáně Rhodopis, které uplave střevíček po Nilu a do níž se zamiluje samotný faraón – již tento příběh má všechny atributy Popelčina osudu. Nacházíme jej i u dalších řeckých a římských autorů včetně „otce dějepisu“ Heródota. To ale nic nemění na tom, že je to právě čínská verze Popelky, která ovlivnila podstatnou část světových verzí tohoto vyprávění.

Jak se tamní Popelka jmenovala a o čem příběh pojednával?

Čínská Popelka se nazývá Jie Sien (Ye Xian) a její příběh je dost podobný verzím, které známe dnes. Matka Jie Sien zemřela a ona byla vychovávána macechou s jejími vlastními dcerami, které ji omezovaly a týraly. Dokonce zabily její milovanou zlatou rybku. Jie Sien si ale její kosti schovala a když se vydala na jarní slavnosti, během kterých si muži vybírali své budoucí nevěsty, kouzelná mrtvá rybka jí vykouzlila nádherné šaty a zlaté střevíčky. Na této slavnosti – obdobě českého bálu – zaujala krále, který ji pak našel díky zlatému střevíčku, který tam ztratila. Takže vpravdě klasický příběh o Popelce se vším všudy! 

Oblibě příběhu o Popelce v Číně určitě napomohl tamní historický ideál ženské krásy, který byl spojený s co nejmenším dívčím chodidlem – to vedlo mimo jiné k historické a dávno zakázané praxi svazování chodidel malým hočičkám, aby chodidlo příliš nevyrostlo. Příčiny obliby této pohádky jsou ale po celém světě podobné – jde o typicky ženskou pohádku, a její obecné téma – sociálně nízko postavená hrdinka se díky vlastní iniciativě stane ženou bohatého a vlivného muže – je atraktivní napříč kulturami a staletími. Vždyť i Pygmalion, My Fair Lady, Pretty Woman či Padesát odstínů šedi jsou ve své podstatě tímto identickým, věčným příběhem.

Je známo, jak se pohádka šířila dál světem? 

O tom stále mnoho nevíme. Britská folkloristka Marian Roalfe Coxová již v roce 1893 prozkoumala 345 mezinárodních verzí této pohádky, a srovnávací výzkumy na toto téma stále pokračují. Mnoho pohádek dnes oblíbených v Evropě má původ v Asii, jen je problém zjistit, jak se do Evropy dostaly. Folkloristé obvykle předpokládají několik hlavních cest – přes muslimský svět prostřednictvím Byzantské říše, křížových výprav, pomocí obchodních kontaktů ve Středomoří – proto známe mnoho nejstarších verzí evropských pohádek právě z e středomořských států, jako je Itálie, přes arabské osídlení ve Španělsku, a pak pomalým pronikáním přes Eurasii do východní Evropy, urychlené občas invazemi, jako byla ta mongolská (tatarská).

Lze vůbec vyčíslit, kolik verzí příběhu existuje?

Pohádka o Popelce je známá ve více než 60 jazykových orálních tradicích a více než 50 zemích celého světa – především v Evropě a Asii, ale i obou Amerikách a severní, arabské Africe. Zjednodušeně je možné říci, že existují dvě základní evropské verze této pohádky – „francouzská“, vycházející z díla Charlese Perraulta ze 17. století, která je více fantastická a kde Popelce pomáhá kmotřička víla, myši a ještěrky se mění v lokaje a kočí a dýně v nádherný kočár, a kde má Popelka skleněný střevíček, a „německá“, vycházející z díla bratří Grimmů, která je více realistická a kde Popelce obvykle pomáhají zvířata. Ta česká patří k těm realistickým verzím – viz její nejznámější filmové zpracování v podobě v mnoha evropských zemích kultovního filmu Tři oříšky pro Popelku z roku 1973. Pro české a obecně středoevropské verze je typické, že Popelce pomáhají zvířata – holoubci, domácí psík, kohoutek; podobně jako v Číně mluvící ryba. I když je dnes velice oblíbená, Popelka nepatří k typickým a autentickým českým pohádkám – dostala se k nám prostřednictvím knížek lidového čtení až na přelomu 18. a 19. století. Největší český znalec pohádek, folklorista Václav Tille, ji tak ve svém Soupisu českých pohádek nazývá Finette nebo Cendron, aby zdůraznil její západoevropský a literární původ. Popelce se také u nás dlouho původně neříkalo Popelka, ale Fineta nebo Finetka. Pohádku u nás nejvíce zpopularizovala slavná česká spisovatelka a vedle Karla Jaromíra Erbena jedna z tvůrkyň svébytného stylu a poetiky českých pohádek Božena Němcová.

Napadá vás ještě jiná pohádka, nám Čechům blízká, jejíž kořeny by byly v Asii?

Vyloučit to nelze – jak bylo řečeno, mnoho dnes mezinárodně proslulých pohádek má orientální původ; často původně v budhistické literatuře. Jen taková zajímavost – slavná pohádka o Aladinovi a kouzelné lampě z Pohádek Tisíce a jedné noci se původně neodehrává v Arábii, ale právě v Číně – což byla pro muslimský svět stejně exotická země jako pro nás Evropany. 

Spolupracujete s čínskými kolegy etnografy?

Čínská folkloristika patří – společně s americkou, estonskou, ruskou a indickou – k nejdynamičtěji se rozvíjejícím národním akademickým tradicím tohoto oboru. Kořeny moderní čínské folkloristiky sahají tuším do 80. let 20. století, kdy jedna z největších tehdejších osobností oboru – finský profesor Lauri Honko – organizoval sérii terénních praxí a letních škol právě v Číně. Dnes je čínská folkloristika progresivním a zajímavým oborem, který čerpá inspiraci jak ze Západu – na posledních konferencích Americké folkloristické společnosti byla řada sekcí věnovaných právě čínské folkloristice, tak vlastních výzkumných tradic. Osobně jsem se s čínskými folkloristy setkal jen letmo, na letních folkloristických školách ve Finsku a během svého působení v UNESCO v rámci práce se světovým nemateriálním kulturním dědictvím, ale jejich prezentace a přednášky na mne působily dojmem, že má čínská folkloristika před sebou zajímavou budoucnost.

Petr Janeček (*1978) je pražský etnolog a folklorista. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se jako zástupce ředitele Ústavu etnologie zabývá problematikou moderního a současného folkloru. V minulosti působil jako vedoucí Etnografického oddělení Národního muzea. Je autorem několika knih o městských legendách, moderních pověstech a fámách, například trilogie Černá sanitka (2006, 2007, 2008), která se dočkala divadelního, rozhlasového a televizního zpracování, či sbírky současných duchařských povídek Krvavá Máry a jiné strašlivé historky (2015). Jeho nejnovější knihou je Mýtus o pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou (2017).