O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí.

O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit. 

Oč se Britové hádají? 

Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi.

Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity. 

Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné. 

EU a referenda 

Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé. 

Jenže tak jednoduché to nebylo.

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Autorka je česká historička žijící v Německu.