Před pár dny mě „praštil do nosu” článek Petra Bittnera Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso, který mě, upřímně, dost popíchl – ale na ten přijde řeč až příště. On totiž samotný páně Bittnerův článek je reakcí na jiný článek Tomáše Poláčka Proč odcházím do Globusu, a na ten bych chtěl odpovědět první.

Myslím si, že ani v onom Globusu svět už „v pořádku” nebude. Respektive už teď není. Když tedy pominu, že je to přirovnání, a vezmu ten skutečný Globus: ono je to vidět i na takových detailech, jako jsou ceny vzrostlé kvůli inflaci, případně nedostatek nějakého zboží kvůli zadrhnutým obchodním řetězcům. Co s blaženou nirvánou nakupování udělá rostoucí cena emisních povolenek, to se taky můžeme jen dohadovat.

Zpět k tomu abstraktním Globusu, o kterém píše Poláček. Hysterie panující na sociálních sítích má určité důvody, které jen tak nepominou, a pokud některé ustupují (Trump), jiné naopak sílí (covidová opatření, jejichž tvrdost v některých zemích čím dál méně odpovídá současnému charakteru pandemie). Pouze částečně je to vina těch algoritmů samotných, které rády „vystrkávají nahoru” kontroverzní obsah. Minimálně stejně velkou roli podle mého názoru hraje skutečnost, že internet a sociální sítě způsobily radikální zprůhlednění politického procesu, a toto zprůhlednění je pro řadu lidí poněkud nerozdýchatelné.

Pokud máte rádi klobásy, nebuďte u jejich výroby

Existuje pořekadlo, že „kdo má rád klobásy a ctí zákony, neměl by být u toho, když se vyrábějí”. Poprvé jsem jej slyšel někdy v době, kdy se dělila československá federace. Nu, a nástup internetu zapříčinil, že žijeme ve výrobně klobás 24/7. Na každého se něco najde. Ten vzal divnou dotaci, ten řekl něco o cikánech, tamta poslala svého kolegu do zadnice, manžel tamté podniká v Rusku, tenhle před třiceti lety osahával spolužačku a tamten neví, že nejvyšší horou naší vlasti je Sněžka.

Jste-li politik, tak najít špínu na jiného kandidáta je zdaleka nejsnazší a nejlevnější způsob boje, protože to většinou nemusíte ani dělat sám (nebo vaši lidé); na internetu jsou dobrovolných Sherlocků a Brettschneiderů tisíce a přihrají vám šťavnaté kousky až pod nos. Časem nejspíš dojde k úplnému otupění populace, protože nikdo se nevydrží rozhořčovat donekonečna, ale zatím k němu nedošlo a důsledkem je všeobecná expanze cynické nedůvěry: tam nahoře jsou samé svině, a ti, co by je chtěli vystřídat, to jsou jenom svině v zácviku. (Ono to do nějaké míry fungovalo vždycky, ale internet to zesílil.)

V ČR ten vývoj vidíme docela dobře – viz třeba Pirátská strana, která skrze své transparentní fórum a intenzivní komunikaci na sociálních sítích neustále šlape do lejna – ale jsou i jiné zajímavé případy, leckdy dost exotické. Třeba Thajsko, kde starého krále Bhumibola nepředstíraně uctívali, ale všeobecné povědomí o zhůvěřilém chování jeho následníka, stárnoucího playboye, který i se svými třiceti pudly žije raději v Německu než v Thajsku, nejspíš jednoho dne této staré monarchii připraví velmi neslavný konec.

Důsledkem tohoto vývoje je, že žádný režim se necítí úplně silný v kramflecích a reaguje pak podle své povahy. Autoritářské státy se snaží potlačit šíření kritických informací silou. V demokratických se to úplně otevřeně dělat nedá, tak se hledá cesta oklikou, přes tzv. dezinformace, což by umožnilo vedle deseti nepravdivých zpráv potlačit i jednu až dvě pravdivé, leč pro pana ministra nežádoucí, aniž byste přitom museli vypadat jako kazašský diktátor. Leč zatím i toto naráží na odpor zdola a důsledkem je ona výše zmíněná nejistota, kde zase co vyplave. Ta je mnohem silnější než v dobách, kdy veřejný názor utvářelo pár médií, jejichž zástupce jste zkrátka sezvali na raut a většina z nich se odměnila loajalitou.

Nu, a jak reagují lidé nejistí v kramflecích? Paranoidně. To není jen otázka těch nejvyšších politiků. „Štíhlé státy” dnes už ve světě moc nejsou, všude je na státní penězovod nabaleno významné procento populace, včetně všelijakých formálně samostatných firem či médií, které by bez dotací nebo správně přihraných zakázek nepřežily. Těm všem hrozí v případě zásadnějších politických změn ztráta živobytí, protože oblíbeným průvodním jevem takových zásadních změn bývají personální čistky.

(Představte si jen, kolik důležitých lidí by přišlo o dobrá místečka při nějakém hypotetickém downgradu EU zpátky na EHS. Už z toho můžete usoudit, že běžným, dobrovolným politickým procesem se nic takového nestane.)

To se samozřejmě projeví na úrovni hysterie v politické debatě, jak jinak. Někteří účastníci mají hodně co ztratit.

Studená válka na sociálních sítích

Druhý bod, těsně navazující. Jestli něco odsune bájný Globus do definitivního zapomnění, budou to oživené mezinárodní spory. On ten Globus byl určitým symbolem „hladké globalizace”, ve které zboží proudí všemi směry, na poličkách leží produkty z celého světa a jednotlivé státy, ať už zpočátku konzervativní, islámské nebo komunistické, postupně konvergují k jakémusi vágně liberálnímu konsensu, ve kterém každý chodí do Starbucksu a v kapse nosí iPhone.

Tato iluze pominula a v současné době jsou některé velmoci natolik znepřátelené, že být to před sto lety, už by si šly po krku stejně jako jejich předchůdci. Jenomže destruktivita dnešních zbraní je natolik strašlivá, že si to nemohou dovolit, maximálně na nějakých vedlejších bojištích (Sýrie, Náhorní Karabach, Afghánistán), ze kterých se v nouzi nejvyšší dá zase stáhnout a tvářit se, že se nic nedělo.

Tím pádem se ten konflikt stěhuje na sítě, kde je psaní příspěvků o dost levnější než F-35 nebo Tomahawky, a také spojeno s podstatně menšími riziky. Také se dá spoléhat na přirozený patriotismus či nacionalismus určité části obecenstva, která se zapojí i zadarmo.

V tomhle boji se budou sociální sítě používat hodně, a vzniklé prostředí bojiště bude pro citlivější lidi nepříjemné, kdežto ten opačný poddruh se v tom bude vyžívat. (Verbální) agrese bez rizika je pro jistý druh lidí dost přitažlivá, což bude pro onen Globus, kde je svět ještě v pořádku, značně erozivní až smrtící.

Vůbec bude zajímavé pozorovat, jak se tato „studená válka na síti” bude vyvíjet. Nebývalo zvykem, aby běžné obyvatelstvo znepřátelených států mělo kontakt mezi sebou. Teď jej má a úplně jej potlačit nejde, aspoň ne v té chvíli, kdy se ještě opravdu nestřílí. Čekal bych, že tato skutečnost bude jednak zase sytit paranoiu z toho, kolik potenciálních zrádců a přisluhovačů nepřítele máte mezi sebou, jednak povede k daleko lepšímu zmapování skutečných slabin protivníka než libovolná odborná studie. Už teď je vidět, že umístí-li někdo třeba na Reddit fotku ze zásahu čínské armády na Tchien-an-men, vzápětí se vynoří „protilehlá” fotka nějakých brutalit napáchaných Američany ve Vietnamu, a pod oběma se to v diskusi adekvátně „pere a žere”.

Globální Globus takovou syrovou výměnu toho nejhoršího nepřežije, ale paradoxně by na ni mohla doplatit právě ta „woke” kultura, která z ní dosud těžila. Pokud ji v Pekingu identifikují jako slabé místo amerického krunýře a začnou ji zpovzdálí podporovat o sto šest, vzbudí tím zároveň dojem, že jde o cizí zbraň. Některým lidem by to bylo jedno, ale vrcholek „woke” hnutí se sestává z jedinců hypercitlivých na vlastní pověst, což bude mít zajímavé následky. V ideologicko-imperiálních rozporech uvnitř států většinou vyhrávají ty imperiální zájmy, i kdyby ideologové bušili do bubnů sebehlasitěji. A USA jsou pořád ještě impérium.

No nic, příště se vrhnu na pana Bittnera a jeho článek, jehož titulek hovoří o „vlídných” slovech. On je ve skutečnosti zhruba stejně vlídný, jako je Severní Korea lidově demokratická, ale ta povýšená arogance by mi vadila ze všeho nejmíň.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.