K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu .2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Zastřelena byla čtyřiadvacetiletá Němka pracující v restauraci na Ruprechtsplatz. Dále jeden Rakušan a Rakušanka. Pro státní byrokraty bylo politicky příznivé, že došlo k úmrtí též jedenadvacetiletého muslima Nexhipa Vreneziho. Pro rakouské byrokraty byl, byť mrtvý, darem z nebe.

Mrtvý Vrenezi, mladý muslim albánského původu, byl čtyřikrát střelen ve chvíli, kdy si šel před hospodu zapálit cigaretu. Byla to perfektní oběť – multikulturně jako vyšitá. Muslim a Albánec z rodiny pocházející z Makedonie zabil muslima a Albánce před vídeňskou hospodou. Podle byrokratů bylo možné lidem ukázat, že obětí nejsou jenom nevěřící psi z dekadentní rozmazlené EU, ale i muslimové. Ještě úžasnější bylo, že mezi zraněnými byl někdo z Afghánistánu – tedy muslim, a Bosny – téměř určitě muslim, tedy opět multikulturní oběti.

Pro byrokraty to je ideální příležitost, aby odborníci přes PR ukázali, že došlo „jenom“ k ojedinělému teroristickému činu, za který mohou vyvrhelové z Islámského státu, tedy zlosynové odněkud zdaleka, prostřednictvím jednoho ťulpase. Nemá to tedy nic moc společného s protievropským postojem muslimů v neutrálních Rakousích.  

Snaha zachránit úřední multikulturalismus je obrannou reakcí, která svazuje úředníky, nedovolí tvrdou (objektivní) interpretaci jednání cizinců v Rakousku, natož v celé EU.

Výmluva s karikaturami

Tzv. experti si usnadňují práci například tvrzením: „Islámský stát sice jako pseudostát na Blízkém východě zmizel, ale stále přežívá jako teroristická organizace.“ To napsala komentátorka listu Der Standard Gudrun Harrerová.

Jenže, její tvrzení je na hranici pověry. V roce 2001, a v dalších letech, bylo módní za všechny islamistické nešvary obviňovat Al-Kaidu. Dnes to je Islámský stát a Al-Kaida je jenom doplňkovým sborem tajtrlíků s omezeným repertoárem. Ve skutečnosti Islámský stát (IS) a Al-Kaida, jsou jenom mezinárodně známá obchodní značka, jako třeba Viagra nebo Adidas. Jsou to jenom dvě z mnoha organizací vytvářející islámsko/islamisticko – politicko-ekonomickou internacionálu.

Islamismus je dnes strategický politický směr využívající přirozené lenosti přetechnizované a v dostatku žijící euro-americké (atlantské) civilizace. Za Islámský stát se vydávají i různé místní skupiny, aby jejich akce měly patřičnou mediální odezvu. Islámský stát to samozřejmě nebude rozporovat, protože jde o další reklamu.

Gudrun Harrerová popsala zjednodušený výklad událostí: „Nové hádky o karikatury z Charlie Hebdo – které stály život francouzského učitele, jenž chtěl se svými studenty probírat otázky svobody slova – představují pro Islámský stát příliš dobrou záminku, než aby si ji nechal uniknout,“ připomíná odbornice na Blízký východ nedávné útoky v Paříži a Nice. Jenže, omezila se jenom na momentální motivování hlupáků – podobně jako u teroristy z Vídně. Ve skutečnosti jakékoliv karikatury jsou dlouhodobě cíleně využívány programově po celém islámském světě k protievropské, respektive k protiatlantické civilizaci.

Islám je politický agresivní využívající náboženskou legendu o Mohamedovi, který nebyl prorok, ale obchodník a později dobyvatel zastírající svou praxi náboženstvím. Jemně to před 14 lety naznačil Břetislav Tureček v Reflexu: „Mohamed si postupně podmanil celou Arábii – vojenskými výpravami, loupením, smlouvami, a dokonce i vlastními strategickými sňatky s Mekkánkami. Poté, co zjistil, že se nepohodne se židy, nařídil například přenesení svatyně, k níž se muslimové modlili, z Jeruzaléma do Mekky. K černému kameni, jehož obchodní význam tolik ležel na srdci někdejším Prorokovým nepřátelům z řad Kurajšovců.

Sám Mohamed se ostatně do Mekky v lednu 630 po dohodě s Kurajšovci triumfálně vrátil. Za provolávání přítomných Alláhu akbar – Bůh je převeliký – na velbloudu sedmkrát objel Ka‘abu a pak se jal po dva týdny likvidovat ostatní symboly pohanských kultů.

Našel řešení i pro křesťany a židy: podléhali dani z hlavy, za což se jim dostávalo ochrany. Nezpochybňoval proroky těchto náboženství, sám se jen považoval za posledního z nich, Chátam al-anbijá’a – Pečeť proroků.“

Takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze

Nebezpečnou tendencí je, že veškeré úsilí muslima by mělo směřovat k šíření jeho víry. Henri Boulad, melchita, katolík východního obřadu a zároveň jezuita, jehož otec byl Syřan z Damašku a matka Italka, na webu vatikánského rádia varoval, že je propagována militantní verze islámu. Otec Henri Boulad působil rovněž jako rektor Jezuitské koleje v Káhiře, kde studovalo mnoho křesťanů i muslimů.

Uvedl, že muslimové jsou většinou lidé velmi otevření, vlídní a umírnění. Ideologie představovaná ve školních učebnicích je však radikální – nastínil otec Boulad jádro problému. Každý pátek slyší děti v mešitě kázání, které je neustále burcuje: Kdo opustí muslimské náboženství, musí být potrestán smrtí, žena a nevěřící se nezdraví… a podobně. Naštěstí se tím lidé většinou neřídí, ale takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze a jeho přívrženci nemají dostatečnou vážnost.

Egyptský jezuita zdůraznil, že kořeny problému jsou historické. Korán obsahuje verše z Mekky a z Mediny. Ve verších z Mekky je Mohamedova řeč velmi otevřená, mluví o lásce, o židech i křesťanech jako o přátelích a o Bohu blízkému lidem. Jde tedy o smířlivé a vstřícné duchovní poselství. Když Mohamed za dramatických okolností opustí Mekku a zakládá Medinu, dochází ke změně. Z duchovního vůdce se stává hlavou státu, vojákem a politikem.

Tři čtvrtiny dnešního Koránu jsou verše z Mediny, které vybízejí k válce, násilí a k boji proti křesťanům. V 9. a 10. století si muslimové tento rozpor uvědomili a pokusili se ho vyřešit. Výsledkem bylo rozhodnutí, že verše z Mediny ruší platnost veršů z Mekky. A nejen to. Súfismus, tedy duchovní a mystický proud islámu, byl odmítnut a zakázán. Celé knihovny v Egyptě a v severní Africe byly spáleny.

„Bylo by tedy potřeba vrátit se k původním veršům, jež jsou pramenem, tedy k veršům z Mekky. Ty však byly zrušeny, a to činí z islámu náboženství meče,“ uvedl otec Boulad pro vatikánský deník L‘Osservatore Romano. Proto je odpor proti islámu v evropském prostoru intuitivně obranný.

U karikatur Mohameda o žádnou urážku islámu nejde. Jde o politický kalkul. Máme co do činění s demonstrací síly a s jasným vypovězením války: Theo Van Gogh, Hirsi Ali, Salman Rushdie, dánské karikatury, pravidelně vyhlašované hrozby smrtí novinářům, vědcům, historikům a politikům, kteří se odvážili vyslovit na adresu islámu něco kritického.

Jen tak mimochodem: Po nárazu letadel do dvou mrakodrapů WTC v New Yorku a jednoho křídla Pentagonu 11. září 2001 se objevila zajímavá karikatura v Íránu v jedněch místních novinách: Hořící budova WTC, dým se stočil do tvaru amerického dolaru. Tahle karikatura nikomu nevadila.

Nebo se jukněme do roku 2007: Polský časopis Najvyzszy cas! otiskl karikaturu kancléřky Angely Merkelové, na níž šéfka vlády současné německé říše vypadá jako Adolf Hitler. Má na ní knírek a hnědou uniformu. „Fašismus Evropské unie v ofenzivě“ hlásá nápis.

Nevím o tom, že by nějaký Němec kvůli tomu podřízl nějakého Poláka.

Snaha bagatelizovat islamistickou agresi pomocí statistiky – nejen případ Schwarzenberg

Snaha bagatelizovat nebezpečí islamismu a politického islámu má mnoho podob. Například Karel Schwarzenberg se vyjádřil po vídeňském útoku v německých médiích k teroristickým útokům v Evropě. Uvedl, že uprchlíci páchají zločiny, ale rozhodně odmítl, že by tyto incidenty přesahovaly počet zločinů, které páchají samotní Evropané.

Schwarzenbergova argumentace je cíleně podvodná, protože se snaží odvést pozornost na kriminalitu obecně. Nejedná se o srovnání trestných činů domácího obyvatelstva a na druhé straně přistěhovalců a nových nelegálních migrantů.

Schwarzenberg je manipulátor, protože otázka, kterou si měl položit, zní jinak: Kolik Evropanů střílelo od roku 2015 do roku 2020 na redakce nějakých novin nebo časopisu, kolik Evropanů zastřelilo nebo podřezalo někoho před synagogou nebo kostelem nebo útočilo střelbou na restaurace a bary? Kolik Evropanů se stalo sebevražednými atentátníky, kteří se vyhodí do vzduchu ve stanici metra a na letišti? Nebo kolik Evropanů vjelo náklaďákem cíleně do davu? To se od Schwarzenberga nedozvíte.

V souvislosti s tím lze připomenout, že role islamistického terorismu v Evropě po roce 2000 je paradoxní. Je závažná a zároveň nepodstatná. Sice došlo k několika velkým teroristickým útokům, ale ve většině útoků šlo o činy jednotlivců. Statistiky jsou neúprosné – útok je málo; větší šanci zemřít má člověk při dopravní nehodě než v důsledku teroristického útoku.

Přesto obavy veřejnosti jsou opodstatněné. Občasné teroristické útoky vzbuzují obavu z agresivního pozadí islámu. Typické je prosazování zahalování muslimských žen. Obránci tohoto muslimského zvyku argumentují tím, že například katolické jeptišky jsou též zahalené. V případě řádových sester ovšem jde o jejich specifické uniformy početně omezené skupiny osob v rámci evropské křesťanské kultury.

Teroristické útoky představují jenom vrchol ledovce – jsou viditelnou odnoží neviditelného plíživého přebírání moci. Obava z terorismu je spojena s obavou z příchodu dalších nelegálních migrantů jako zvětšující se základny osob potenciálně netolerantních běžnou evropskou kulturu. Daleko nebezpečnější než jednotliví teroristé jsou nově příchozí nelegálně migrující muslimské ženy. Pomocí těhotenství vyrábějí další potenciálně nebezpečné osoby v rámci muslimské páté kolony v Evropě.

 

Pokračování článku vyjde ve středu 26. listopadu.