Čeští Němci chtěli okleštit na přelomu října a listopadu 1918 nově vzniklé Československo o tzv. německé oblasti. Jako první byla ustavena severočeská provincie Deutschböhmen.
Poslanci říšské rady z řad českých Němců ve dnech 29. října až 3. listopadu 1918, vyhlásili provincii Deutschböhmen s centrem v Liberci (pro území Libereckého a Ústeckého kraje), provincii Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku), provincii Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově (jižní Čechy) a provincie Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (jižní Morava).
Do konce prosince 1918 (několik malých oblastí až v lednu 1919) byly provincie československými oddíly vojska a dobrovolníků obsazeny.
Dobrá komunikace je nade vše
Každá doba má svoji účinnou zbraň, která na krátkou vzdálenost umí vyřešit hodně problémů s mezilidskou komunikací. V roce 1918 byl ideálním komunikačním nástrojem kulomet (strojní puška).
Velká kadence je předpokladem vyšších ztrát nepřítele. Do dvaceti let kulomet doplnil samopal (někdo tomuto komunikačnímu nástroji říká útočná puška). Po 2. světové válce samopaly zlidověly zabíjení. Holič i žena v domácnosti se samopalem v ruce jsou podobně přesvědčiví jako v roce 1918 voják s kulometem. Samopaly (útočné pušky) si tuto pozici udržely dodnes.
Proto v roce 1918 byly při řešení národnostních sporů nejdůležitějšími řečníky kulomety. Malé československé jednotky v provincii Deutschböhmen kulomety měly. S pomocí kulometů byla možná místní spolupráce Čechů a Němců i tam, kde mezi oběma národnostními skupinami panovalo viditelné napětí.
Příklad Děčínska
Oblast děčínského okresu s velmi rozlehlým Šluknovským výběžkem je typickým příkladem, jak ve zcela nepřátelském prostředí byla prosazena moc Československa, aniž byla celá oblast obsazena československým vojskem.
Na Děčínsku došlo k paradoxní situaci. Oblast děčínského okresu byla mezi posledními na severu Čech, kde se ujala československá vláda oficiálně moci. Přesto tam nepřímo přebírala moc již během prvního týdne po vyhlášení československé samostatnosti.
Československé jednotky postupně obsazovaly z Rumburku města a vesnice v okolí. Tím paralyzovaly moc německých nacionalistů. Většinou sice obsadily československé jednotky jenom několik klíčových bodů, nebo jenom jeden (železniční stanici), ale k paralýze moci německých nacionalistů to stačilo.
Jednotky složené z českých branců měly psychologickou výhodu. Reprezentovaly nový rozvíjející se stát, zatím co místní německé dobrovolnické oddíly se snažily uchovat si ve svém prostředí zdání německé nacionální kontroly.
Kromě českých vojenských posádek v oblastech s německým většinovým obyvatelstvem v některých obcích zakládala i místní česká menšina své malé strážní oddíly k ochraně proti rabování.
Důležité body na železniční trati byly v rukou československého vojska. Železniční doprava pro potřebu německou nacionální administrativu v Deutschböhmen byla od začátku listopadu stále více ochromována.
V situaci, kdy v rámci vnitřního konfliktu ani jedna strana nemá momentálně mocenskou převahu, jako tomu bylo na severu Čech koncem října 1918, přetnutí (kontrola) důležitých komunikací vytvořila na české straně mocenskou převahu.
Tzv. německé provincie byly československými oddíly odříznuty od zásobování, takže ještě více zde zesílila nouze. Menší československé oddíly potom během listopadu a prosince postupně obsazovaly tzv. německé provincie kousek po kousku. Většinou byly německé enklávy tak zbídačené, že byly obsazovány téměř bez odporu.
Vojenská politika jako akt zoufalství
K tomu není od věci připomenout, že Němci neměli autoritu, protože prohraná válka byla vnímána jako německá válka. Poraženi byli Němci, ti způsobili i hlad a nouzi, a když nabízejí německou samostatnost, nenabízeli vlastně nic. Neměli jídlo, ani peníze ani vojáky.
Dne 8. listopadu 1918 Německo obdrželo prosbu, aby byly přes Bavorsko do provincie Deutschböhmen posílány bojeschopné jednotky válečných navrátilců složené z českých Němců, čemuž Němci vyhověli. Jenže, vojáci přijeli, vystoupili z vlaku a většina šla domů i s výstrojí.
Čeští Němci pro milovanou Deutschböhmen chtěli od Němců v rámci germánské solidarity zbraně. Během listopadu dostali sice čtyři tisíce pušek, ale to bylo vše, protože vlády Saska i Bavorska byly proti dalším dodávkám.
Německá domobrana neměla dostatečnou výzbroj, výstroj ani výcvik, a proto neměla šanci. Postupné obsazování komunikačních, telegrafních a poštovních uzlů československými jednotkami pomalu paralyzovalo to, co mělo být německou provincií.