Petice Stop cenzuře se pěkně rozběhla a už máme od veřejnosti tolik zpětné vazby, že se jí musíme pozvolna prokousávat. Přicházejí zajímavé a promyšlené reakce, které nahlížejí problém z jiných úhlů. Takových, kterým jsem třeba já osobně zprvu nevěnoval moc pozornosti.

Osobně mi jde hodně o svobodu slova, protože je to jedna ze svobod, které si ve svém životě cením zdaleka nejvíce. Ale ono to chování velkých platforem zdaleka nezasahuje jen do svobody slova. Jak mi k tomu řekl jeden právník: „Málokdy se stává, že by něčí podivná činnost narušovala jen jeden právní princip. Většinou je těch principů pošlapáno hned několik naráz.“

Dnes bych se tedy chtěl věnovat těm jiným principům, které vidím jako narušené – ochraně spotřebitele a tomu, co všechno je možné dělat ve smlouvách.

Jedna strana je mamut, druhá myš

Zcela základní námitka, kterou potkávám neustále znova, zní: „Jejich prostor – jejich pravidla. Pokud se ti to nelíbí, vypadni jinam.“ Velkou slabinou téhle námitky je, že v sobě obsahuje – ne přímo explicitně vyslovenou, ale zřetelně jasnou – myšlenku, že přítomnost na sociální síti je jakýsi jednosměrný až parazitární vztah, kdy uživatel prostě přijde, nic nezaplatí a využívá veškerou infrastrukturu, jak se mu zachce. A chudák Facebook či Twitter mu slouží. To by bylo kruté, kdybychom takové altruisty ještě svázali nějakými omezeními, co si smějí dělat u sebe doma?

Nebylo. Nejsou to altruisti a to, že registrace k příslušné službě je zdarma, poněkud zakrývá skutečnost, že jejím užíváním vzniká smluvní vztah. Ten uživatel poskytuje síti práva ke svému vlastnímu obsahu (fotky, texty) a dává svolení k tomu, aby firma používala jeho osobní data k cílené reklamě. Na tom druhém firma vydělává a na tom prvním zase rekrutuje další uživatele. Ani jedno není zrovna banalita – naopak, jak vidíme v praxi, dá se na tom postavit velice úspěšný obchodní model. Běžný uživatel není něco jako “trpěná veš v kožichu”, ale nedílná součást systému, bez které by celý model nefungoval.

No, a v současné době je problém s tímto smluvním vztahem zhruba tento: Jedna strana je mamut a druhá je myš, čehož ten mamut využívá k tomu, aby si napsal smluvní podmínky ve stylu „já můžu všechno, můžu to dokonce kdykoliv jednostranně změnit, a ty nic“.

Tenhle druh velmi nevýhodného vztahu přitom civilizované země v jiných oblastech lidského života neumožňují. A není to vůbec nový problém. Nová je jen jeho digitální podoba.

Úplná smluvní volnost neexistuje

Úvodní obrázek tohoto článku je fotografie z 19. století, na které je zachycena scéna z Kupce benátského. To je hra, kterou William Shakespeare napsal už koncem století šestnáctého, tedy v raném novověku. Součástí její zápletky je dluh, který má hlavní hrdina Antonio u lichváře Shylocka, a který je zaručen librou jeho vlastního živého masa.

Nakonec Antonio o svoji libru masa nepřijde, čímž je jeho život zachráněn (v oné době by takový zákrok skoro jistě znamenal gangrénu a smrt), i když jej z toho vysekají takříkajíc na technikálii. Ale je zjevné, že téma toho, co si může jedna strana smlouvy dovolit požadovat vůči té druhé, zajímalo lidi už v renesanci. Krutý Shylockův požadavek rozhodně ostatní neberou jako „normálku“ ve stylu „jeho peníze, jeho pravidla“, naopak se na scéně řeší velmi dlouho.

Podíváme-li se do jiných oblastí práva, obsah dojednaných smluv je skoro vždycky nějak omezen zákonem, aby se tam nemohly dostávat úplné šílenosti.

* Majitel bytu nemůže po nájemnících požadovat, aby nájemné platili sexem. Míněno „nutit“ soudně – dva lidé se určitě můžou neformálně dohodnout, že si budou platit sexem, ale pokud by to napsali do smlouvy a jeden pak druhého žaloval, že to neplní, u soudu s tím neuspěje. Rozhodně nepřijde exekutor za účelem zajištění řádně nasmlouvané soulože.

* Zaměstnavatel nemůže do pracovní smlouvy zakotvit, že pozdní příchod se trestá (v případě BDSM salónů odměňuje) bičováním.

* Bytové družstvo vám nemůže za to, že jste ve svém týdnu nevytřeli schody, vyklopit na balkón obsah fekální cisterny.

* Telefonní společnost nemůže podmiňovat další poskytování služeb tím, že do telefonu budete mluvit o panu prezidentovi uctivým tónem. (To by bylo odpojených čísel! V Americe i u nás.)

* Věřitel vám nemůže předepsat úplně libovolnou výši úroků.

* Nemůžete sebe sama prodat do otroctví.

* Z vlaku vás nemůžou vyhodit proto, že máte fialové tričko – a to ani tehdy, když splňujete smluvní podmínky pro přepravu zdarma (například malé dítě).

* Banka vám nemůže jen tak napsat, že jste se jí znelíbili, tak že vám zavírá účet a peníze si při té příležitosti už nechá.

Atd. atd. Dalších příkladů si asi vymyslí každý dost.

Je jasné, že ta hrana, kde končí volnost smluvního vztahu a začíná zákon, je bytostně politické téma. Levice obecně chce regulovat víc, liberální pravice míň, konzervativní pravice jak kdy, ale nevybavuji si v posledních staletích žádnou funkční zemi, kde by panovala úplná smluvní volnost.

Libovůle druhé strany

Nevím, jak se k této věci přesně staví anarchokapitalisté, ale mimo ně panuje napříč politickým spektrem shoda, že nějaká míra omezení smluvní svobody zákonem je potřeba a řeší se jenom otázka, jak daleko ta hranice zákona bude sahat. A je to opravdu staré téma, například dluhy a úroky řešili politici už v antickém Řecku.

Obecně je tendence ponechávat smluvní volnost ve vztazích, kde ani jedné straně nehrozí závažná škoda. Půjčím-li si od Franty nebo Zuzky zapalovač výměnou za pusu na líčko, nejspíš to ani jednomu z nás nezničí život. (Teď začínají někteří čtenáři určitě konstruovat možné výjimky.) Není tedy důvod takovou transakci právně řešit – a právo ji také moc neřeší.

Něco jiného ale je, když někomu, jako je Bratříček, smažou profil s deseti tisíci odběrateli. To už přece je velká škoda, která by se dala i přepočítat na peníze. Tam najednou „zahučelo do černé díry“ velké penzum jeho práce a námahy, které on tam v dobré víře několik let “investoval”. Místo toho mohl dělat něco jiného, zpětně vzato užitečnějšího. A kdyby tam měl místo těžce vystavěného profilu uložené peníze z té jiné činnosti, rozhodně by mu je jen tak ze dne na den sebrat nemohli. Ani ten velký Facebook by si to nedovolil. Ale tohle si dovolit může? Nezaspalo tady náhodou právo současný technický vývoj? Pokud smazáním účtu na Facebooku způsobíte nějakému živnostníkovi škodu ve statisících a možná zlikvidujete jeho firmu, měla by taková akce podléhat – jako de facto podléhá teď – naprosté libovůli druhé smluvní strany? (A to jsme se ani nepustili do politických manipulací, ovlivňování voleb atd.)

Nepřátelský lichvář Shylock ze Shakespearovy hry byl vlastně proti firmám provozujícím sociální sítě úplný žabař. Nevepsal si do smlouvy o Antoniově dluhu ani „při porušení některé z těchto vágních zásad si od dlužníka vyberu libru něčeho“, ani ji po jejím podepsání už nemohl jednostranně změnit. Bilionové firmy, přes které dnes teče nezanedbatelné procento veškeré mezilidské komunikace a významné procento celého reklamního trhu, tak činit mohou.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.