Desítky agresivních civilistů, lidí z Revolučních gard, československé a sovětské armády mohou za smrt desítek obětí pogromu na Němce na mostě přes Labe, před hlavním nádražím a na Tržním, dnes Mírovém náměstí, který se stal 31. července 1945. Je ale třeba také připomenout, že když jedni vraždili, jiní se snažili Němce zachránit. Díky holandským lodníkům a českému učni nezemřely dvě děti z kočárků a jejich matky.

Areál bývalého cukrovaru v ústecké čtvrti Krásné Březno byl pro uskladnění vojenského materiálu vybrán v červnu 1945. Správcem skladu zbraní, munice a výbušnin byl jmenován rotmistr Josef Čapek, který přišel do skladu 31. července asi kolem půl třetí odpoledne s dvěma neznámými civilisty, Čechy. Poté mezi 15:30 a 15:40 došlo ke dvěma výbuchům. Po menší explozi následoval druhý, mnohem silnější výbuch, který rozmetal hlavní budovu. Tlakem vzduchu a vymršťovanými hořlavinami bylo zdemolováno nebo vyhořelo na 200 domů v okruhu 500 metrů. Zahynulo 27 lidí a několik desítek jich bylo zraněno. Materiální škody činily desítky milionů korun.

Protože z centra města nebylo na výbuchy vidět, běželi lidé na most Edvarda Beneše. Davem zmítaly emoce, tím spíše, když k nim čtvrt hodiny po výbuchu dorazili první uprchlíci z Krásného Března. Češi byli přesvědčeni, že jde o sabotáž a výbuch je dílem Němců. Pravděpodobně osudnou rozbuškou tehdejšího pogromu bylo pokřikování říšského Němce Georga Schörghubera na mostě, na straně přivrácené ke Krásnému Březnu. Provolával prý slávu Německu, plival po českých civilistech a vojácích a projevoval radost z výbuchu. Byl přehozen přes zábradlí, spadl do Labe a když plaval ke břehu, jeden z vojáků ho zastřelil. V rozjitřené atmosféře šlo o jiskru v sudu střelného, vzápětí se na mostě stali cílem útoků všichni Němci. O život přišlo 50 až 80 lidí.

Český mladík zachránil německou matku s dítětem

Dlouho se všichni domnívali, že na mostě byl v tu dobu jeden kočárek, přičemž německá matka s dítětem skončila v Labi, kam je přes zábradlí přehodily ruce českých vlastenců. Dodnes se píše, že dítě i matka zahynuly, ve skutečnosti ale pád přežily. Byly vyloveny z řeky holandskými lodníky a ukryty na lodi, a poklidně žily svůj dlouhý život v Německu, uvádí ústecký archivář Vladimír Kaiser.

Až po 65 letech nově získané svědectví ukázalo, že v osudovou chvíli byly na mostě dětské kočárky dva, druhou matku i s dítětem zachránil český mladík. Autor tohoto textu se o tom dozvěděl z rozhovoru s očitým svědkem.

Josef Heinrich z Krásného Března byl tehdy učněm. Pracoval ten den na Klíši a hned se jel na kole podívat, co se stalo, protože tušil, že k výbuchu došlo tam, kde žil. Cestou předjel Němce na kole s bílou páskou, který zase po chvilce předjel Heinricha, takto se několikrát vystřídali v pořadí. Když dojeli do Dlouhé ulici, srazila Němce skupinka mužů z kola a umlátila ho. Poté Heinrich dojel na Předmostí přiléhající k městu. Lidé tu mlátili Němce, který se snažil utéct, a když ho téměř domlátili k smrti, v blízké boudě ho zastřelili.

Když se dostal na most, viděl, jak po něm jdou němečtí zaměstnanci ze Střekova z protějšího břehu. Končila jim směna ve Schichtovce, dnešní Setuze. „Němci šli jako ovce, byli mezi nimi i antifašisté. Netušili, co se stane. Jeden z nich vyndal legitimaci antifašisty, ukazoval jí, ale nebylo to nic platné. Byl hozen přes zábradlí do vody i s legitimací antifašisty. Pád do vody pro Němce nebyl smrtelný. Padali sice z výšky asi 13 metrů, ale neutopili se, plavali ke břehu, jenže nedoplavali. Z obou břehů na ně stříleli,“ popisuje Heinrich nejhorší zážitek v životě.

Pak se shodou okolností ocitl poblíž matky s kočárkem. „Na mostě byla také žena s kočárkem. Jeden z dvojice německy oblečených českých mužů v bílých podkolenkách kopnul do kočárku. Mimino v kočárku jelo po mostě dolů k Předmostí. Jeho matka ječela. Již nikdy jsem neslyšel tak zoufalý jekot. Byla hrůzou bez sebe. Kočárek jsem zastavil. Oba Češi, jednoho jsem znal i jménem, křičeli: Nech toho parchanta chcípnout, nebo půjdeš taky. Popadl jsem matku za ruku, táhnul jsem je z mostu směrem na Předmostí, a potom s kočárkem utekla do některé z ulic,“ vzpomíná Heinrich.

Topili Němce v požární nádrži

Vzpomínku na tragédii onoho dne máme také od Bedřicha Brabce. „Jel jsem tehdy na kole ze Střekova směrem do města. Na mostě byl nával lidí, takže jsem kolo tlačil. Skoro na konci mostu jsem viděl, jak příslušnici Rudých gard házeli kolemjdoucí Němce do Labe. Na tři metry jsem zahlédl, jak jedné německé matce vzali dítě z kočárku a hodili ho do vody. Zoufalá žena za ním skočila ve snaze ho zachránit. Aktéři po nich stříleli za veselého jásotu přihlížejících. Co bych byl zmohl ve svých osmnácti letech proti této po zuby ozbrojené zdivočelé hordě barbarů?

Za drážním podjezdem směrem k nádraží utvořili diváci špalír, kterým Němci, označení bílou páskou na rukávu, většinou dělníci z dopolední směny v Schichtovce, museli projít či spíše proběhnout. Tloukli je. Zahlédl jsem, jak ve dvou případech mužům velkými tesařskými kramlemi rozbili hlavy. Upadli a umírali na silnici. Spěchal jsem dál ulicí v Jirchářích. Na náměstí tehdy byla velká požární nádrž, kde za všeobecného veselí Němce topili.

Zahlédl jsem známého mých rodičů, pana Körbla, on sám byl jako německý komunista v koncentráku, ale jako Němec byl automaticky vinen. Chopili se ho a odváděli k nádrži. Měl však ohromné štěstí. Šla kolem předsedkyně okresního národního výboru Vobecká, která jako spoluzakladatelka komunistické strany Körbla dobře znala, a zachránila mu život. Skočil jsem na kolo a uháněl domů,“ vzpomíná Brabec.

Přetrvávající násilí

Bedřich Brabec a Josef Heinrich byli normální kluci. Brabec měl z Němců strach již v roce 1938, když pochodovali henleinovci ulicemi, po uzavření českých škol v pohraničí musel do německé školy. Hned v den osvobození se přihlásil v květnu jako pomocný policista.

Heinrich dodnes vzpomíná, jak ho jako českého chlapce v německé škole šikanovali a nutili ho násilím vstoupit do Hitlerjugend, což odmítl. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, sídla vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jindy byl zmlácen na krásnobřezenské policejní stanici proto, že si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Hned po osvobození byl Heinrich v Krásném Březně v ozbrojeném ochranném jízdním oddílu, zajišťujícím pořádek ve čtvrti a v blízkých vesnicích.

Byli to normální kluci, kteří měli nacistů plné zuby. Přesto oba cítili na mostě přes Labe hrůzu z toho, co se dělo. Nebyli ale sami. Už v průběhu pogromu někteří humánně smýšlející čeští národní správci umožnili německým zaměstnancům, aby po skončení pracovní doby zůstali ukryti na pracovišti. Třebaže výjimečný stav byl odvolán 2. srpna 1945 ráno, neukazovali se Němci v průběhu asi jednoho týdne na ústeckých ulicích, schovávali se v okolních lesích. Ráno 1. srpna mnozí z nich nenastoupili do závodů a na pracoviště z obav před opakováním represí. Určení čeští zaměstnanci je proto do zaměstnání vodili a zajišťovali jejich ochranu. Autor zaznamenal i svědectví o tom, že na ochraně, respektive „zmizení“ ohrožených Němců do bezpečí se podíleli i někteří sovětští důstojníci.

Spiknutí?

Nelze se divit, že Češi automaticky považovali výbuch v Krásném Březně za práci německého žháře. Například 26. července 1945 hasiči zabránili požáru, který mohl mít podobné následky jako výbuch o několik dnů později v Krásném Březně. Jak stálo ve zprávě „...hasičské centrále nahlásili požár vlaku mezi Zálezím (Zálezly) a Vaňovem. Na místo požáru přijeli v 8:10 hod., záchranné práce trvaly do 9:45 hod. V hořícím vagóně byly zápalné šňůry a dynamit. Mužstvo přes nebezpečí výbuchu zhostilo se svého úkolu dobře.“ Podepsán byl velitel požární stráže v Ústí nad Labem. Nad požárem se vznášela otázka: Jak mohl vagón s trhavinou začít náhle hořet?

Podle knihy Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, kterou v roce 2005 vydal ústecký archivář Vladimír Kaiser s historiky Janem Havlem a Otfridem Pustejovskym, výbuch i masakr zorganizovali komunisté z ministerstev vnitra a obrany s cílem zvýšit tlak na vysídlení Němců z Československa. „Bylo to takříkajíc ve státním zájmu. Na konferenci v Postupimi se tehdy mluvilo o odsunu německého obyvatelstva, a tak bylo rozhodnuto, že je nutné zinscenovat nějaký incident, který by přesvědčil svět o neudržitelnosti soužití Čechů s Němci,“ řekl před časem Kaiser Mladé frontě Dnes, ale zároveň přiznal, že k této teorii přímé a jasné důkazy chybí.

V této souvislosti se připomíná, že v noci z 30. na 31. července dorazili do města příslušníci 28. pluku armády, jehož jádro tvořili někdejší příslušníci brigády

ze SSSR, tzv. Svobodovci (v SSSR jim velel Ludvík Svoboda), kteří v oblsti prováděli odsun sudetských Němců. Svoboda jako ministr národní obrany měl nařídit „urychlit odsun všemi prostředky“. Podle historiků bylo na poradě na hlavním štábu československé armády 28. července rozhodnuto, že (ač odsun ještě neměl mezinárodní souhlas) je třeba velmoci postavit před hotovou věc a že snahou armády má být odstěhování co nejvíce Němců, kdyby postupimská konference (probíhající od 17. července) vytvořila nějaké komplikace.

Nehoda?

Verzi o spiknutí nevěří například historik František Hanzlík. „Podobných výbuchů bylo po válce víc. Jen se neodehrály takto ve městě,“ řekl v tisku. Podle něj se naopak úřady snažily útoky na Němce tlumit. Zastánce má ale i teorie, že řetěz tragédií spustila nešťastná náhoda: výbuch zřejmě způsobila pancéřová pěst. Útlá kniha Milana Mazance Poslední den v červenci tlumočí vzpomínky autorova otce, který byl v červenci 1945 mladým vojákem a v okamžiku výbuchu i prozatímním národním správcem kabelovny v Krásné Březně. Kabelovny, v jejímž areálu došlo k výbuchu. Sám autor byl malý chlapec a výbuch si pamatuje: hrál si se starší sestrou na dvorku a poté utíkal s rodinou do polí. 

Na základě vzpomínek otce a dostupné literatury autor popisuje objekt bývalého cukrovaru, kde byla výrobna kabelů a po válce také osudný sklad různé munice. Vypočítává sedm možných příčin výbuchu, osobně se přiklání k variantě náhodného výbuchu. „Velice pravděpodobný se mně jeví výstřel z pancéřové pěsti, způsobený buď nedbalostí, lehkovážností nebo při delaboraci.“ Poznamenává, že ačkoliv je kritizováno umístění skladu ve městě, v osudný den se jednalo o sérii různě silných výbuchů. To by svědčilo o tom, že rozmístění a rozdělení trhavin a střeliva bylo provedeno podle základních bezpečnostních zásad při manipulaci s výbušninami různým druhů a typů užití.