Když Albert Camus dokončil svůj slavný román Mor, netušil naštěstí, jak po šedesáti letech, které letos uplynuly od jeho tragické smrti, bude jeho dílo aktuální. Kniha vyšla v roce 1947 a v době, kdy ji připravoval, zapsal si do svého Zápisníku, který vyšel česky v Mladé frontě v roce 1999: Nemoc je kříž, ale možná také zábradlí. Ideální by nicméně bylo převzít od ní její sílu a nebrat její slabosti. Kéž je útočištěm, které činí silnějším ve chvíli, kdy to chceme. A je-li to třeba zaplatit utrpením a odříkáním, plaťme.
Už platíme. Platíme za tolik sdílený mýtus, že všechna místa na světě jsou lehce zaměnitelná, že osobní historie, kultura, vztahy a jazyky nehrají významnější roli, že národní stát je zbytečný… Jenže – realita nás poučila, že je tomu jinak – právě k národnímu státu teď všichni vzhlížejí, aby pro ně udělal, co je v jeho silách. Protože navzdory jeho kritikům, dnes každý ví, že sdílené porozumění, vědomí toho, co nás spojuje, není zdaleka zanedbatelná hodnota.
Chtěli jsme měnit svět podle svých rozmarů a gusta. Nechtěli jsme národní hranice, teď je máme za Olomoucí na Litovelsku i Uničovsku, mezi Lombardií i Benátkami, mezi Normandií i Paříží. Nový model člověka mondialisé, Evropana žijícího tady i jinde, mobilního, triumfujícího, zasáhla morová rána, žel doslova; místo turistů se selfíčky spěchají nyní liduprázdnými ulicemi zahalené beznosé tváře, jak za časů Nostradama, velkého odborníka na mor – jak příznačné…
A nejen to, Covid-19 rozechvěl i základy ekonomických katedrál nové Evropy. A o bruselských jednacích síních ani nemluvě, pandemie vyšla z módy, a tak proč s ní ztrácet čas? Bysnys, prebendy, benefity, toť přece už dávno lepší téma… A co trvá dlouho, přestává znepokojovat.
V díle Alberta Camuse je mor určitou metaforou ohrožení světa, lidské existence v nejširším slova smyslu. Jeho Mor i po třiasedmdesáti letech od svého vydání stále nastavuje zrcadlo, zpětný obraz, příležitost k reflexi, zvláště dnes ve společnosti stále dravější a krutější globalizace. A Mor řeší právě to, jaký postoj zaujmout v okamžiku ohrožení.
Autor na jednom místě výstižně konstatuje: Naši spoluobčané se umoudřili, přizpůsobili se, jak se říká, protože jiné východisko nebylo. Samozřejmě, že vědomí neštěstí a utrpení měli pořád, ale nepociťovali už jeho drásavý osten (…), a to je právě největší neštěstí, přivyknout zoufalství je horší než zoufalství samo. (…) Ti, kdo měli zaměstnání, vykonávali je doslova v morovém tempu, úzkostlivě a bez jiskry. (…) O něco dále píše o izolačních táborech, sanitárních důvodech… Nakonec se odloučení stává samozřejmostí. Všichni jsou posléze odkázáni na svoji samotu.
Nekoresponduje snad Camusovo poznání s tím, co právě prožíváme? A já už jen dodávám, že z této zkušenosti není vyloučen nikdo – nemoc zasahuje horní i dolní patra společnosti. Zasáhla i francouzského ministra kultury Francka Riestera, média hlásí, že z nejhoršího je prý venku. Zato lékař z Lille takové štěstí neměl, Jean-Jacques Razafindranazy zemřel v sobotu 21. března. Dalších několik podobných úmrtí následovalo, seznam začíná být dlouhý. Své nakažení veřejně oznámil i Michel Barnier, paradoxně člověk, který kdysi v Evropské unii usiloval o vytvoření společných záchranářských sil s názvem Europaid…
Během několika dnů a hodin je Evropa v úplně jiné realitě, stovky mrtvých, zavřené školy, úřady, centra zábavy, parky i hranice; země, města i obce ochromuje karanténa. Naše požadavky, touhy „všechno mít“ se zredukovaly na paralen a roušky. Město nad Seinou na svůj poslední mor v podobě španělské chřipky z roku 1920 dávno zapomnělo, zapomnělo dokonce i na chřipku hongkongskou, která si v roce 1968 vyžádala životy více než 31 tisíc obětí; nyní se nebezpečná epidemie do země opět vplížila.
Francie, druhý domov Alberta Camuse, postupně vyhlašuje couvre-feu (Nice, Arras i Perpignan…), zákaz vycházení, smí se jen na formulář a jen není-li zbytí… Stejně, jak to slavný autor a nobelista už dávno popsal ve svém Moru, v příběhu, který umístil do Oranu svého rodného Alžírska.
Francie je v poslední době sužována migrací, teroristy i masovými protesty, a protože neštěstí nechodívá samo, tak se přidala i rychle se šířící smrtelná infekce. Co nedokázaly Žluté vesty, zvládl hravě Covid-19: o reformách už ani muk. Na programu jsou jiné starosti, třeba co s těmi, kteří kromě metra a chodníku jiný domov nemají? Kam s dalšími, provizorně přežívajícími ve stanech na periférii? Představa, že dodržují hygienická nařízení, je iluze; že pokuty a jiné postihy nezaberou, je jisté… Povolat armádu? Zavřít výrobu? Zachránit Air-France? Naléhavé otázky, těžké odpovědi.
V okamžiku, kdy pětadvacátého března dopisuji tyto řádky, je ve Francii hospitalizováno 11 539 infikovaných pacientů, z toho 2 827 v kritickém stavu, a dosud zemřelo 1 331 postižených nešťastníků. Zvláště v tomto kontextu nelze opomenout opatření české vlády, průběh epidemie nenabyl zatím takových rozměrů jako jinde. Zabiják Covid-19 jednou ustoupí, a nastane jakási pravda věcí, podobně jako nastala u přeživších v Moru.
A doufejme, že poučeni z této zkušenosti nebudou jen lidé, které tragédie skutečně postihla, ti, kteří ztratili někoho ze svých blízkých… Doufejme, že tato událost prvního řádu nás opět naučí žít tam, kde jsme, v našem městě, obci, ve svém domově… A doufejme také, že všichni si vezmou k srdci slova doktora Rieuxe, vypravěče a hlavní románové postavy Moru, jimiž autor své dílo končí: (…) čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, je totiž, že v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení. I u nás to platí. A zejména o těch, pro které starostlivost a empatii nejsou břímě. Možná tak lze nejlépe zabránit, aby jedna tragédie nevyvolala druhou, jak se (pře)často stává.