Soudní spisy k případu Židovky Stelly Goldschlagové byly podkladem pro obratně vystavěnou novinářskou prózu, francouzský politický filozof Jean-Claude Michéa tvrdí, že pravice se rodí z bývalé levice, a kniha nejlepších českých básní vyvolává hodně otázek.

Takis Würger: Stella (Host 2020/ překlad Iva Kratochvílová)

Soudní spisy k případu Židovky Stelly Goldschlagové jsou uloženy v Zemském archivu v Berlíně. Redaktor týdeníku Der Spiegel (1985) z nich bohatě vycházel a napsal obratně vystavěnou novinářskou prózu. Vyprávění se koncentruje na rok 1942 a pokouší se prezentovat nečekané stránky tehdejšího berlínského života. Kultivovaný esesman pořádá pro přátele večeře plné francouzských lahůdek a souběžně připravuje přemístění Židů na Madagaskar, dochází do podzemního klubu, kde se navzdory přísnému zákazu hraje a tančí swing a kde vystupuje tajemná Kristin. Jako u vytržení to vše sleduje dvacetiletý Švýcar, který neodolal a pln obdivu vyrazil do válečného Německa, aby tam nakonec potkal životní lásku.

Jean-Claude Michéa: Tajnosti levice. Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu (Masarykova demokratická akademie 2019/ překlad Petr Drulák)

Je třeba opustit pojem levice. Takového názoru je francouzský politický filozof a esejista (1950) a v této knize se pro to shromažďuje argumenty. Jedním z důvodů je například to, že současná levice nemá nic společného se svou podobou v 19. století, kdy ji sjednocovalo dělnické hnutí, a že současně i moderní pravice opustila pod vlivem Hayeka a Friedmana svou reakční ideologii. Michéa ve svých předlouhých větách rozprostírá nuance současné francouzské politiky a často jmenuje jejich protagonisty, což na českého čtenáře působí bezpříznakově až zmatečně. Naštěstí Drulák v obsažné předmluvě načrtává souřadnice autorova myšlení a dokresluje kontext, který v Čechách chybí. Pravice se rodí z bývalé levice.

Nejlepší české básně 2019 (Host 2019)

Tento nakladatelský projekt funguje od roku 2009, tentokrát se přípravy ujali Dan Jedlička a Radek Fridrich. Čtyřiačtyřicet autorů je seřazeno podle abecedy od Aubrechtové po Zbořila. Celek spojuje jedině to, že je nespojitý. Vybíralo se prý z více než stovky básnických knih, které u nás vyšly od září 2018 do srpna 2019. Člověku vrtá hlavou, jestli se v tom množství dá vůbec orientovat a jestli je to třeba. Je opuštění rýmu a tradičních básnických forem projevem tvůrčí svobody nebo nedostatku řemesla? Svědčí předložené texty víc o úrovni tvorby nebo o vkusu editorů? Bývaly doby, kdy se některým prozaikům vyplatilo promrskávat si češtinu každodenní četbou poezie. Dávalo by to dnes nad „nejlepšími básněmi“ smysl?