Ve svém prvním románu Jiné životy Hynka Harra provedl Jakub Dotlačil čtenáře Prahou i Berlínem 60. let 19. století a zavedl jej mezi spiritisty a parapsychology, české vlastence, pruské dělníky i rakouské vojáky. Děj jeho nového románu Až zhasneme (Host 2019) se odehrává v českém masokombinátu koncem 90. let 20. století – a vlastně už je to také svého druhu historická próza. 

Když před pěti lety vyšla vaše prvotina, žil jste i s rodinou v Nizozemsku, kde jste vyučoval jazykovědu. Kdy a kde jste psal svůj druhý román?

Pořád v Nizozemsku. Stále tady žiju s rodinou a učím na univerzitě jazykovědu, jen posluchači se proměnili. Dřív jsem učil studenty jazykovědy a nederlandistiky, dneska především na bakalářském a magisterském programu Umělé inteligence.

Navzdory veskrze pozitivním ohlasům svého fantaskně historického románu Jiné životy Hynka Harra přicházíte nyní s prózou značně odlišného ražení. Co vás přimělo vyprávět zrovna příběh ilustrující divoký průběh české ekonomické transformace po roce 1989?

Už když vyšly Jiné životy Hynka Harra, které se odehrávají v 60. letech 19. století, věděl jsem, že se příště nechci držet stejného období. Chtěl jsem psát o době porevoluční, a přitom ne o současnosti. Takže devadesátá léta, což je období v české literatuře v podstatě nereflektované. Výhoda byla, že jsem i tak mohl zůstat u stejného žánru jako v Hynku Harrovi. Devadesátá léta jsou skoro třicet let zpátky, takže román o nich už je dneska historická próza.

A našel byste mezi oběma svými knihami nějaké tematické paralely?

Nevím, jestli mezi knihami, ale určitě mezi oběma obdobími. Obě epochy jsou literárně trochu zapomenuté. Ne že by o devadesátých letech nikdo nepsal, ale psalo se o nich hlavně, když tu byly. Takový ten bezprostřední záznam toho, co se kolem děje, například v prózách Jáchyma Topola, ale později nic, až na pár výjimek tu neexistuje reflexe oné doby. Totéž platí o druhé polovině 19. století, v níž se odehrávají Jiné životy Hynka Harra, i když nad absencí reflexe této doby se asi sotva někdo kromě mě dneska rmoutí.

A ještě něco mají ta období společného, v obou jako by se zastavily dějiny. Chybí v nich touha vybudovat nějakou společenskou ideologii. Devadesátky jsou často vnímány jako vítězství liberální demokracie, tak výrazné, že už po něm v historii ideologií nemá nic přijít. Fukuyamův „konec dějin“. Ale podobný pocit byl živý už dřív. Je pro nás těžké smířit se s životem v současném společenském pořádku, ale ještě těžší představit si jiný společenský pořádek. Tohle zní jako něco, co jsme si mohli myslet v devadesátkách nebo co si myslíme dneska, ale jsou to slova Hugo von Hofmannstahla, rakouského spisovatele konce 19. a začátku 20. století.

Zápletka vašeho románu se točí kolem vytunelování fiktivních Oxfordských fondů a neskrývaně tak odkazuje k nechvalně proslulé kauze kolem Viktora Koženého a Harvardských investičních fondů. Je to pro vás natolik emblematický fenomén českých „devadesátek“, nebo se vám to spíše takříkajíc hodilo do krámu?

Vidíte, nejste první, kdo v souvislosti s mojí knížkou zmiňuje Harvardské investiční fondy a Koženého, přitom příběh těch fondů v románu není inspirován Harvardskými fondy, ale CS fondy. Na Harvardské fondy odkazuje jen jedna drobnost v románu a pak samozřejmě ten Oxford v názvu, i když ten jsem tam chtěl mít hlavně proto, aby se ty fondy daly zkrátit na OF a abych zachytil to devadesátkové nadšení ze všeho západního a akademického. Toho druhého dobře využil Kožený u názvu svých fondů, které neměly s Harvardem nic společného.

Jakub Dotlačil (*1979) vyrůstal v Roudnici nad Labem. Studoval bohemistiku a slovenistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti žije v Nizozemsku, kde vyučuje jazykovědu na univerzitě v Utrechtu. Je ženatý a má dvě děti. V roce 2014 debutoval prózou Jiné životy Hynka Harra, fantaskně historickým románem o První české parapsychologické společnosti a učiteli matematiky Hynku Harrovi. Nyní mu v nakladatelství Host vyšel druhý román Až zhasneme.