Nejdříve a především prosím, aby se vědělo: Jsem člověk letitý tak, že už na něm málem roste mech, osoba mající takřka veškerou profesní činnost už téměř za sebou; dnes je módou říkat takovým jedincům „výběhová série“. Abych si nekazil ty pečlivě chráněné zbytky umu, příliš onu více techniku než od ní vzdálené mozkové vypětí nesleduji. A když se tu a tam podívám, co to obnáší, jde mi hlava kolem a tělo do vrtule, co je také s jazykem možné. Doufám jen, že ona mladší překladatelská generace má proti zmíněné technice vypěstovanou pancéřovou imunitu. Je to i pro ni zjevně těžké, ony ty pitvornosti mrzačící mateřštinu doléhají ze všech stran, vykukují z každé třeba i málo tušené spáry jazykového provozu. 

To je otázka na širou sféru přelévající se daleko do stran od slovesného umění; jsa členem německého centra PEN klubu, mám tu končinu dosti na očích a se žalem konstatuji, že kulturní život, a tudíž i ten literární, má tady k dispozici lepší, tj. dobře fungující systém, rámec, kostru. Literární domy, domovy pro literáty, funkce „městských písařů“, dotované soutěže takové i onaké, bohatá soustava literárních vyznamenání a cen, a tak dále. – Jen mám neodkladný a tak trochu i škodolibý dojem, že v té zemi s více než osmdesáti milióny obyvatel zájmy, činnost i šířené výsledky v kultuře jako takové, tj. v umění, a tedy i v literatuře, existují a odehrávají se v jedné vrstvě aktérů a konzumentů, spíše starších, ve vrstvě, která je až izolována od vrstvy řekněme spodní, a početnější, která svůj způsob dejme tomu jisté duchovní – ne, lépe bude říci vnitřní – existence spatřuje ve sportu, v pop music, v „adrenalinovém“ počínání a tak dále. Že tuhle vrstvu třeba ona vyšší ve svých opusech i zrcadlí, to ona neví. Nebo nezajímá ji to. Což naštěstí neznamená, že dotyčné opusy nemají ohlas nejenom v oné vyšší vrstvě, ale místy i v té nižší. Za pomoci seriózních médií se o ní ten nebo onen „nepříznivec vyšší kultury“ (tedy v tomto případě literatury) tu a tam třeba i dozvídá. Tyhle komunikační interstratové průniky jsou k mé lítosti častější, to „prorůstání“ směrem dolů podle mého názoru stále ještě brání usychání toho kulturního vršku; takže úhrnem řečeno, s lítostí řečeno, je na tom německá kultura, takže tady literatura, i ve svém ohlasu do všech stran země trochu lépe než toho času ta u nás. Nepraví se v Německu na každém rohu: Tohle nečtu, to jsem nečetl, na to nemám kdy, to je na mě moc složité, a podobně.

V této věci asi selžu: současnou českou literaturu znám pouze děravě, a její překlady do německého jazyka už neznám vůbec. Naposledy jsem měl jakés takés povědomí o (výjimečných) kvalitách německých verzí děl Bohumila Hrabala (paní Rothové a Karlheinze Jähna). Současnou německou bohemistiku vlastně neznám; naposledy jsem se s ní setkal někdy počátkem devadesátých let v Göttingenu, a tam měla dosti vysokou úroveň, jako vůbec tamní slavistika.