Na svém kontě má čtyři desítky knih pro kluky a holky, mládež i dospělé. Loni vydala knihu pro děti Eda se nedá a v současné době píše Petra Braunová pro změnu knihu pro dospělé pod názvem Ibka. Knížky nejen ráda píše, ale také ráda čte a sbírá.

 

Pocházíte z Prahy z rodiny vystudovaného právníka, který pracoval na poště, a maminka byla švadlenkou. Jste nejmladší ze tří sester. Jak jste prožívala období, kterému mnozí říkáme nejkrásnější, období dětství?

Na dětství vzpomínám velmi ráda. Pamatuji si spoustu detailů, a to i z velmi raného období. Málokdo mi věří, že bych si mohla pamatovat střípky z doby kolem dvou let. Moje dětství bylo svobodné, lítali jsme s kamarády široko daleko, nikdo nás nehlídal tak, jako je to dnes. Samozřejmě, že jsme se občas dostali do nebezpečných situací, ale bylo nás hodně, celá parta, takže jsme si dokázali poradit. Například když jedna z nás zapadla do čerstvého betonu v základech Michelské pekárny, která se tehdy stavěla. Chvíli jsme se všichni smáli, jak se propadala níž a níž, ale pak jsme pochopili, že jde do tuhého. Letěli jsme k baráku a křičeli do oken z plna hrdla o pomoc. Vyběhl jeden pán, byl trochu při těle, utíkal s námi těch několik set metrů, funěl, ale osmiletou sousedku vytáhl. Byl v takovém šoku, že nám ani nevynadal. V betonu zůstaly její červené holínky. Dělníci se druhý den jistě nestačili divit.

 

Někde jste přiznala, že jste nebyla vyhraněná a zajímalo váš všechno a nic. A byl to tatínek, kdo vás nasměroval na střední ekonomickou školu. A po sametové revoluci vám doporučil jít „na zkušenou“ do světa a vy jste se ocitla ve Francii, kterou jste procestovala. Pak jste se vrátila do Čech a vystřídala řadu zaměstnání – pracovala v obchodě, dělala uklízečku, účetní, hlídala děti, pracovala v redakci… Jak na ten čas vzpomínáte? Co vám to dalo?

Poznala jsem mnoho lidí, povah a názorů. Vzpomínám na to jako na velkou zkušenost, školu života. Rozdílnost lidská je neuvěřitelná. Vzpomínám si například, že jsem po maturitě pracovala v Praze v jedné kanceláři, chodila jsem v sukni a lodičkách. Koketovala jsem s každým, bavilo mě to. Potřebovala jsem si přivydělat, a tak jsem využila nabídku a v té samé kanceláři jsem po odchodu kolegů uklízela. Když jsem pytel s odpadky nesla do suterénu do popelnice, jeden kolega, právě ten, který mě nejčastěji bral na oběd, se pro něco vracel a uviděl mě. Poprosila jsem ho, jestli by mi nenadzvedl víko popelnice, pytel byl dost těžký, nesla jsem ho oběma rukama. A ten člověk, který mě ještě v poledne směroval do své ložnice, se ode mě mlčky odvrátil, nepomohl mi.

Ve Francii se mi moc líbila mužská galantnost, opravdu se tam chovají lépe, ani na vesnici jsem tam nepotkala žádného „burana“. Ale zase člověk nikdy neví, jestli vás díky vrozené či naučené zdvořilosti mají opravdu rádi či ne.

 

Bylo vám třicet let, když jste debutovala knížkou pro děti Rošťák Oliver, který je také hrdinou pokračování Rošťák Oliver a Marice čarodějka a Rošťák Oliver a korále pro mořskou vílu. V psaní jste se našla a jak jste jednou přiznala, baví vás vymýšlet postavy. Pracujete na nové knížce?

Opravdu mě moc baví si vymyslet figuru, která vás poslouchá, má vlastnosti, které jí dáte, a vrhne se do situací, které si vymyslíte. V tuhle chvíli, během pandemie, která mě paralyzovala asi jako hodně lidí, jsem docela dlouho nic nepsala, až v posledních týdnech se ve vzpomínkách vracím právě do dětství a zkouším psát příběh mojí nezapomenutelné originální maminky. Bude to po delší době čtení pro dospělé. Kniha bude mít název Ibka. To je přezdívka, kterou jí dala vnoučata. Všichni máme na mámu neuvěřitelné vzpomínky, i když odlišné. Byla to výjimečná žena, prakticky nikdy nedospěla (smích). Takový Petr Pan v sukni.

 

Na svém kontě mátě čtyři desítky publikací, z nichž většinu jste věnovala dětem, jako je i nejnovější Eda se nedá. Pro děti pořádáte besedy, kurzy psaní, hrajete s nimi divadlo. Co vás na práci pro děti a s dětmi baví?

Snad proto, že si tak dobře pamatuji vlastní dětství, mám k dětem blízko. Do určitého věku, zhruba do třetí, čtvrté třídy, jsou děti báječná stvoření. Baví mě jejich výmysly, jejich názory, představa o životě. Baví mě jejich fantazie, dokážou si hrát s kostkami, a přitom skutečně vidí dům, dokážou si kreslit šeredné panáky, a přitom vidí nádherné princezny… Ráda si s nimi povídám jako bych byla stejně stará, jedině tak vás ochotně zapojí do svého života. A je úsměvné, jak se pak bouří, když začnu být přísná a vyžaduji například dodržování pravidel. Proto jim ta pravidla říkám hned na začátku. A neustoupím. Bohužel hodně dětí nezná důslednost, a tak bývají diskuse náročnější. Menší děti však velmi brzy pochopí, jak je důležitá. Mám ale zkušenost, že úderem třinácti let se dítě promění jako mávnutím proutku. Chce být dospělé za každou cenu. Takové dítě nepřemlouvám, pouštím ho do světa. Věřím, že to, co se mnou prožilo, nezapomene a třeba v dospělosti ocení.

 

Napsala jste také knížky pro dospělé (Pozorovatelka, Kalvárie), biografické knihy – Barvy života a Nejsem žádná lvice s Kamilou Moučkovou, Nina – životní příběh herečky Niny Divíškové. Jaká byla spolupráce s těmito dámami?

Spolupráce s oběma byla velmi dobrá, ačkoli každá z nich byla jiná. Kamila byla velmi společenská, její vyprávění bylo velmi obsáhlé a podrobné. Nina je více uzavřená, přesto velmi vstřícná. Víceméně mě často odkazovala na své kolegy, kteří se se mnou ochotně sešli a vyprávění doplnili podle svých zážitků s Ninou. Taky proto je každá kniha psaná jiným způsobem. Ale obě dámy jsou velké osobnosti, byla radost se s nimi setkávat. Jsou to přesně ty bohémky, které vás odkážou na vlastní lednici či minibar, zatímco sedí v křesle, kouří, prohlížejí fotografie a vzpomínají. Kamila nedávno zemřela a já vím, že mi bude nadosmrti chybět.

 

Knížky vám vynesly několik literárních ocenění a v jednom rozhovoru jste řekla, že si nejvíce vážíte cen od dětí, protože děti jsou nejlepšími kritici na světě…

Ano, o tom jsem přesvědčená. Děti jasně a hned poznají, co je dobré a co ne. Kdyby svět zůstal bez elektroniky, děti by jistě více četly. Ale ani dnes čtenáři nemizí, jen je potřeba je hýčkat, hledat a podporovat ve čtení. Děti milují příběhy, jen nejsou ochotné, po zkušenostech s chytrými telefony, samy věnovat čas písmenkům, která se nehýbají (smích).

 

Někde jste prohlásila, že od dětství velice ráda čtěte a již v pěti letech jste si sama přečetla pohádku O zvědavém štěňátku. Co ráda čtěte? Máte oblíbeného autora?

To je pravda. Čtu téměř pořád, čtu cokoli, jsem obklopená knihami, sbírám pozůstalosti. Mám stovky nádherných knih, klasiků českých i světových. Nezajímají mě ale ženské „romány“, to sladkobolné vyprávění o lásce všeho druhu. Neohrnuji nad tímhle žánrem nos, ale mě jednoduše nebaví. Taky se ztrácím v detektivkách, obvykle nikdy nepochopím, proč je vrah zrovna ten a ten. V poslední době jsem se vrátila k Čapkovi a jeho ženě Olze Scheinpflugové. Pokud se po smrti duše scházejí, tyhle dva budu ve vesmíru hledat. Ze zahraničních autorů zbožňuji Holanďana Fabricia.

 

Před časem jste koupila starou, zchátralou školu, kterou se vám podařilo zrekonstruovat. Budete v ní pořádat, když to situace dovolí, besedy, divadlo, kurzy psaní pro děti?

Ano, a velmi se na to těším. V domě už proběhlo mockrát setkání se zajímavými osobnostmi, a pokud zrovna není pandemie, schází se tu můj dětský divadelní spolek. Dům má dobrou atmosféru, je starý, kamenný a moudrý. Jsem tu často sama, přestože v přízemí stojí rakev (smích), ale vůbec se nebojím, protože vím, že dům mě má rád. Vracíme ho s vlastními dětmi a přáteli do původní podoby, vybořili jsme příčky a vše umělé, co se sem během desítek let dostalo. Erb nade dveřmi nese datum 1822, ale podle základů a podle kroniky je budova mnohem starší, minimálně o dalších sto let. Fascinuje mě, že jsem v místnostech, kde se pohybovali lidé docela jiného vyznání, nosili docela jiné šaty, měli život zcela odlišný. To si říkám hlavně zrána, když musím přikládat do kamen či vynášet popel (smích). Snažím se té době přiblížit co nejvíc, přemluvila jsem své dcery a necháváme si šít dobové šaty! Mimochodem rakev, přestože skutečná, je rekvizita, do pohádky O Sněhurce. Je plná dřeva. Občas posílám děti z divadelního kroužku pro dřevo do rakve. A víte, že je to velmi baví? Sice se vrací udýchané, maximálně se dvěma polínky, ale ještě žádné neodmítlo (smích).

 

A co čas na odpočinek? Umíte vypnout a nic nedělat?

No jéje. Velmi často tu usedám s hrnkem kávy, hledím do stropu a přemýšlím. Jestli to, co dělám, má smysl. Věřím, že ano.

 

Petra Braunová se narodila v Praze jako Petra Šatoplechová 31. ledna 1967 a má starší sestry Renatu a Hanku. Vystudovala střední ekonomickou školu. Napsala na čtyři desítky knih, pro kluky a holky, mládež i dospělé. Obdržela několik literárních ocenění: Výroční cenu vydavatelství Albatros (Tramvaj plná strašidel, Dům doktora Fišera), Zlatou stuhu (Česká služka aneb Byla jsem au-pair), 3. místo v anketě SUK vyhlášené Národní knihovnou (Kuba nechce číst, Ztraceni v čase), nominace na Zlatou stuhu (3333 km k Jakubovi). Z cest po Francii napsala knihy Česká služka aneb Byla jsem au-pair a Česká služka aneb Byla jsem au-pair po dvaceti letech. Má tři dospělé děti: Olivera, Marii a Johanku.