Literární tvorba pro dětské čtenáře vynesla spisovatelce Ivě Procházkové řadu literárních ocenění jak doma, tak v zahraničí. Již několik let se věnuje detektivní tvorbě. Začalo to scénářem k seriálu Vraždy v kruhu, kde se poprvé objevil komisař Holina, který se později stal i hrdinou románů Muž na dně, Dívky nalehko a Doteky zabitých (vyjdou v roce 2021).

 

Narodila jste se v Olomouci, ale od tří let vyrůstala v Praze v rodině spisovatele a scenáristy Jana Procházky. Jak vás to ovlivnilo a co vás přivedlo k psaní? Pamatujete svůj první literární výtvor? 

Samozřejmě, že to byl tatínek, kdo mě přivedl k psaní. Už tím, že rád mluvil o literatuře, měl velkou, neustále doplňovanou knihovnu a radil mi, co mám číst. Když jsem ve třinácti začala psát básničky a krátké povídky, dávala jsem mu je k posouzení. Vyjadřoval se k nim, nijak mě nešetřil a tím mi pomáhal zbavovat se chyb začátečníka. Bohužel to netrvalo dlouho – zemřel, než jsem dosáhla plnoletosti.

 

Po gymnáziu jste dál studovat nemohla, takže jste prošla řadou zaměstnání a přitom sporadicky publikovala. A v roce 1980 vydala knížku Komu chybí kolečko?. Proč jste si vybrala psaní knížek pro děti? A kde jste nacházela inspiraci?

Literatura pro děti byla v době totality trochu v závětří. Spisovatelé, kterým nebylo dovoleno publikovat pro dospělé, směli tu a tam vydat dětskou knížku. Vládnoucí garnitura tím chtěla zmenšit jejich vliv na společnost a paradoxně jim tím umožnila působit na nejmladší generaci a podílet se na jejím formování. Já jsem mezi psaním pro tu či onu čtenářskou skupinu nerozlišovala. Bylo mi dvaadvacet, dětství a dospívání teprve nedávno odeznělo, pořád jsem z něj hodně čerpala. Komu chybí kolečko? je knížka plná mých vlastních zážitků. Psala jsem ji s velkou chutí. Uvědomila jsem si přitom, že mě tvorba pro děti baví a umožňuje mi otevírat ve vlastním nitru šuplíčky, které by jinak zůstaly zavřené. Inspiraci jsem nacházela nejen ve svém dětství, ale později především u svých dvou dcer a syna. Každá dětská knížka, kterou jsem napsala, je spojena s někým z nich a s tématy, která se v jejich životě vyskytla. Později mi inspiraci dodávala vnoučata.

 

Šestkrát jste obdržela cenu Zlatá Stuha a sedmou za přínos dětské literatuře. Knížky Nazí a Myši patří do nebe získaly Magnesii Literu, v Německu jste dostala za Čas tajných přání Deutscher Jugendliteraturpreis. Máte také nominaci na Cenu Astrid Lindgrenové a dvě nominace na Cenu Hanse Christiana Andersena. Co to pro vás znamená?

V době, kdy jsem ty ceny dostávala, to pro mne bylo něco jako pochvalné poklepání na rameno, viktorka nebo zdvižený palec. Spisovatelské povolání je dost osamělé a někdy i doprovázené pochybnostmi. Člověk se bojí, že neobstojí. Každá pochvala znamená povzbuzení a důležitou motivaci. Některé z těch cen byly spojené s finanční dotací, ta má u mladých či začínajících autorů samozřejmě také význam.

 

Již nějakou dobu se věnujete psaní pro dospělé – Penzion na rozcestí, Otcové a bastardi, už zmíněné krimi romány nebo loni vydaný thriller Nekompromisně. Proč jste si vybrala detektivní žánr? A co další kniha?

Dá se říct, že detektivní žánr si vybral mě. Před několika lety mi přišla nabídka z televize napsat detektivní seriál. Mám detektivky ráda. Odjakživa. V pubertě jsem – často na úkor školních povinností – z toho žánru přečetla všechno, co bylo k mání. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů byl George Simenon, jehož příběhy jsou vlastně odrůdou společenských a psychologických románů. V podobném duchu píše i řada skandinávských autorů. Je mi to blízké. Vymyslela jsem si komisaře Holinu, vybavila jsem ho nevšedním rodokmenem a rozporuplnými vlastnostmi, na nichž se dají budovat zápletky, a protože se sama už třicet let věnuji astrologii, vnukla jsem mu zájem o tuhle prastarou vědu. Výsledkem je osobnost, se kterou mě těší trávit čas.

 

A co kniha Tanec trosečníků (v Německu dostala cenu Friedricha Gerstäckera), která vám před pár měsíci vyšla ve druhém vydání? Netýká se náhodou pandemie?

Opravdu je to náhoda, i když jsem ten příběh napsala už v roce 2006. Měla jsem tehdy takovou utkvělou představu, možná to byla dokonce vize, že celosvětová pohroma v podobě nakažlivé nemoci musí přijít. Bylo to temné a zároveň vzrušující pomyšlení: svět na pokraji zkázy, všeobecně uznávané hodnoty a instituce se hroutí, nic nefunguje, lidé se začínají chovat jako zvířata. Ozbrojená zvířata. Přežije jen hrstka jedinců. Jaký bude jejich život po kolapsu civilizace? To byly myšlenky, které mi při psaní seděly v zátylku. S dnešní epidemií korony to na první pohled nemá nic společného, ale v některých bodech se moje fantazie zkřížila s realitou. Hlavně v tom, jak se člověk staví k extrémním situacím, jak na ně reaguje mocenský systém a jakým psychickým stavům nás různé zákazy a příkazy vystavují. I to, jak se v tom těžkém období spousta lidí vrátila sama k sobě a přiklonila k nekonzumním radostem.

 

V roce 1983 jste s manželem a dvěma dětmi emigrovala do Rakouska. V 1986 jste přesídlili do západoněmecké Kostnice, založili autorské divadlo Schlauer Kater a v roce 1988 jste se usadili v Brémách a spolupracovali s divadlem Theater im Packhaus. Psala jste divadelní hry a knížky pro děti. Jak vzpomínáte na toto období?

Byla to pro mě klíčová doba. Jak v osobním životě, tak i v tvorbě. Emigrací jsem si uvědomila, kdo vlastně jsem. Vytržená ze svého domácího prostředí jsem v sobě začala objevovat rysy, o nichž jsem předtím neměla tušení. Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel do takzvané ciziny bych doporučila každému. Je to životní lekce k nezaplacení. Člověk se zbaví starých myšlenkových vzorců a chtě nechtě opustí mnoho zvyků, které si myslel, že potřebuje, ale ve skutečnosti ho omezovaly. V novém prostředí se musí nově definovat. Často se nemá o co opřít a musí se spolehnout jen sám na sebe. Moje tehdejší psaní bylo intenzivní. Když jsem například psala drama o A. P. Čechovovi, byl pevně stanovený termín premiéry, ačkoli jsem ještě neměla ani řádek a věděla jsem, že za pět týdnů musím provést nezbytné rešerše, hru vymyslet, napsat v němčině a včas skladateli dodat texty šansonů, aby k nim mohl zkomponovat hudbu. Na váhání a pochybnosti nezbýval čas. Nevím, jestli to bylo na úkor kvality, ale člověk si tím budoval nezbytnou sebedůvěru – tu jsem předchozím životem v totalitním Československu nezískala.

 

Po návratu do Čech jste napsala kromě Vražd v kruhu řadu dalších scénářů – Doktor pro zvláštní případy, Komu šplouchá na maják, Město bez dechu, Naše děti… Jak se vám psal scénář podle vaší knížky Uzly a pomeranče?

Byl to jeden ze scénářů, do kterých jsem se pustila, třebaže jsem ještě neměla producenta. V duchu jsem ten příběh jasně viděla a cítila jsem, že se hodí pro filmové plátno. Můj muž, režisér Ivan Pokorný, mě v mém pocitu podporoval. Strávila jsem nad scénářem „Uzlů“ jedny letní prázdniny a užila jsem si je stejně, jako bych místo za psacím stolem seděla v sedle a spolu s hlavním hrdinou divoce jezdila na koni po loukách Lužických hor. Asi ta moje nespoutaná nálada do scénáře prosákla, protože nakonec se našel producent a můj muž film, podle mě s velkým citem pro protagonisty příběhu, natočil. Loni si z filmového festivalu v Bruselu odnesl zvláštní cenu mladých diváků, kteří nám v besedě po promítání svěřili, že jsou to hlavně silné emoce, kterými si je náš snímek získal.

 

„Kdo čte, nenudí se, protože má vždycky o čem přemýšlet,“ říkala vaše babička Marie. Řídila jste se tím? Jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbené autory nebo žánr?

Čím jsem starší, tím víc čtu literaturu faktu. Někdy mi pomáhá při sběru materiálu pro vlastní práci, jindy si doplňuji znalosti hlavně z historie a geopolitiky. Beletrii čtu vedle toho permanentně jak českou, tak světovou. Právě jsem dočetla Cenu facky od Josefa Holcmana. Oč je ta knížka tenčí, o to má její výpověď větší sílu. Totéž platí o útlém románu Jmenuji se Maryte litevského autora Alvydase Šlepikase, který jsem zhltla předtím. Je to místy velmi smutná četba, ale silná. Nemohla jsem se odtrhnout.

 

A co čas na odpočinek? Je vám práce také koníčkem?

Někdy je pro mě psaní povinnost, někdy koníček. Sem tam se u ní trápím, ale často se bavím tak, že zapomenu na únavu. Je to ten nejlepší mentální trénink. Dokud mi mozek bude sloužit, tak nepřestanu psát. 

 

Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci, dětství a dospívání strávila v Praze. Její otec byl spisovatel a scenáristka Jan Procházka, je sestrou spisovatelky Lenka Procházková. Napsala knihy pro děti a mládež: Červenec má oslí uši, Eliáš a babička z vajíčka, Hlavní výhra, Jožin jede do Afriky, Kam zmizela Rebarbora?, Karolína, Tanec trosečníků… Dostala šest Zlatých stuh za beletristické knihy pro děti a mládež (Čas tajných přání, Pět minut před večeří, Soví zpěv, Kryštofe, neblbni a slez dolů!, Myši patří do nebe, Uzly a pomeranče) a v roce 2019 Zlatou stuhu za celoživotní přínos dětské literatuře. S manželem režisérem Ivanem Pokorným vychovali tři děti.