Česká sci-fi o sobě dává v posledních letech vědět stále víc. Je to nejen díky silné generaci autorů, ale také čtenářskému zájmu, který se žánrové tvorbě dostává. Dva z těchto autorů se nyní spojili, aby vytvořili dvanáctidílnou sérii příběhů ze světa, kde je planeta Země okupována mimozemšťany a ve které velmi svérázná posádka hledá cestu, jak se mimozemským okupantům pomstít. Sci-fi série si v druhém plánu pohrává s odkazem československých legionářů a jejich bojem na cizím území za osvobození vlastní země. Zároveň však přináší to nejdůležitější z tzv. české akční školy – dobrodružství, černý humor a akční autorský styl.

Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. Taková jsou pravidla tam venku. Lidé je zjistili v den, kdy na jejich planetu zaútočila invazní flotila neznámé civilizace. Krátká, ale tvrdá válka srazila lidstvo na kolena a udělala z něj otroky mimozemských dobyvatelů. Otroky, kteří si zaslouží život, jenom pokud budou svým majitelům věrní a užiteční. Ale dokud stojí poslední voják odporu, je tady vždycky naděje. Minimálně na pořádnou pomstu. A možná i něco víc. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí. První díl se jmenuje Operace Thümmel. Série Legie přinese postupně dvanáct samostatných, na sobě nezávislých dílů.

 

Ukázka z knihy

     „Myslím, že víme, co znamenala ta eliminace,“ vložil se do diskuse Vodička.

     Aga přestala prskat a oba jsme se otočili ke starému mistrovi z Vítkovic.

     „Je to torpédo. Vypálila ho jedna z lodí kotvící u té základny,“ vysvětlil a ukázal na jednu z obrazovek. Vypadala trochu jako ponorkový radar a jasně ukazovala, že se k nám blíží něco zatraceně rychlého.

     „Neměli bychom zvednout štíty?“ zeptal se Gerasim.

     „Tohle, kurva, není Star Trek. Nemáme štíty!“ zařval jsem zoufale, ale pak se pro jistotu podíval na rutaše.

     „Ne, nemáme,“ potvrdil, ale jeho prstové výstupky začaly zběsile běhat po přístrojích před ním. Loď se prudce naklonila a pustila se směrem, který by se vzhledem k našemu předchozímu postavení dal označit jako „dolů“. Nebýt umělé gravitace, odletěli bychom na ovládací panely. I tak jsme ale s Gerasimem oba spadli na zem a trochu si natloukli. Chana zůstala naprosto bez problémů stát. Myslím, že už asi popadesáté přemýšlela nad tím, že se vykašle na chepit a ukousne mi hlavu.

     Další divoký manévr a loď zaskřípala. Na tohle evidentně nebyla stavěná.

     Aga po mně konečně skočila a chytla mě za krk.

* * *

„Vůbec nic nevíš o světě kolem. Vůbec nic. Jsi jen zvíře, které někdo ukradl z pralesa. Tvůj bratr mi zachránil život a já ho jednou zachráním tobě. Pak ti dám tři jednotky tvého času a budu tě pronásledovat a ukousnu ti hlavu. To ti slibuji,“ pronesla.

     „Kor-fa, že? Prastarý rituální závazek. Je zajímavé, že si ho vaše rasa uchovala i po tolika staletích technologického rozvoje,“ pronesl rutaš.

     „Mlč, duchu, a raději nás odsud dostaň!“ zařvala Aga.

     Vypadala vážně naštvaně.

     „Nepůjde to. Umřeme. Je konec,“ pronesl klidným hlasem mimozemšťan.

     „Nemáme torpéda? Klamné cíle?“ ozval se ze země Rus.

      „Tohle fakt není Star Trek,“ povzdechl jsem si, ale Vodička lusknul prstem.

      „Gerasim přece omylem vypustil ty bedny se separátem. To bychom mohli zkusit,“ navrhl a rutaš prakticky okamžitě zareagoval. Loď prudce zrychlila a zvuk, který se dostal až k nám, prozrazoval, že loď vypustila tlakem všechny bedny s lidským ve vlastní šťávě. Tohle sekané lidské už do žádného mimozemského mekáče nikdo nedoveze.

     O chvíli později nás zasáhla rázová vlna obrovské exploze.

* * *

„My jsme to dali. My jsme to zvládli!“ zařval nadšením Vodička. Netuším, jak se dokázal udržet v křesle. My s Gerasimem opět skončili na zemi, zatímco chana zůstala prakticky nehnutě stát. Nejspíš to mělo co dělat s drápy na jejích dolních končetinách. Podíval jsem se na ovládací panel, rozběhlo se tam několik hlášení.

     „Explodovalo to kousek od nás. Urvalo nám to kus trupu. Sklady tři, pět a sedm jsou zničené. Uzavřel jsem v nich přívod vzduchu. Ostatní zavírám,“ oznámil rutaš.

     „Vyšel ten trik s bednami?“ zeptal se Rus.

     „Spíš poslali slabou střelu. Ale možná ji skutečně ty tisíce beden odklonily z přesného kurzu a její exploze nás tak poškodila jen mírně,“ vysvětlil rutaš.

     Aga na něj vyjeveně civěla a pak se posadila do křesla. Naše loď mezitím maximální rychlostí mizela z dosahu základny. Ne však ve svých stopách, ale jiným směrem, který vybral Apulunaš. Postavil jsem se a podíval se na ploché monitory na ovládacím pultu. Ukazovaly okolní vesmír. Jeden stále ještě snímal základnu.

     „Od stanice k nám vyrazilo něco dalšího. Většího. Torpédo?“ podíval se dědek tázavě na mimozemšťana. Ten něco namačkal a hned jsme všichni věděli.

     „Volavka,“ vydechl jsem naštvaně. Poslali za námi moji vysněnou loď.

     „Utečeme jí?“ zeptal jsem se nervózně.

     „Přepravní loď je ve skutečnosti docela rychlá a motory nemáme poškozené. To, co letí za námi, nás ale o několik ardtů překoná,“ vysvětlil rutaš. Nepřeložené slovo patrně znamenalo nějakou jednotku rychlosti, která neměla ekvivalent v češtině. Tohle se v kontaktu s mimozemšťany stávalo pořád.

     „Takže?“ nadhodil Gerasim a poškrábal se v uchu.

     „Tři jednotky tvého času, než budeme na dostřel,“ odvětil rutaš.

     „Tři hodiny?“ ujistil jsem se a mimozemšťan jenom řekl: „Ano.“

     „A nám, kurva, nezbyla jediná konzerva,“ povzdechl si Rus.

 

František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu.

Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích.