Ne, nebudu se zabývat dnes tolik populárními politickými diskusemi o uprchlících, o našem premiérovi, o koronaviru ani o ničem podobném, na co se dá dívat z různých úhlů. Já se přidržím literatury a kultury. Nebo, jako v tomto případě, fotografie. A to nejen tak ledajaké.

Název tohoto článku vlastně není příliš přesný, protože výstava, na jejíž vernisáži jsem byl minulý týden v pátek, se jmenuje Symetrie II a jedná se o výstavu fotografií, respektive graficky upravovaných fotografií, zachycujících velmi zajímavě nejrůznější architektonické prvky nejrůznějších budov v Praze. Slovo symetrie se přitom celou výstavou skutečně prolíná. Autor, mladý fotograf a grafik Jan Křikava, totiž tyto jednotlivé prvky ze svých snímků vyňal a graficky „srovnal“ tak, že na jednotlivých fotografiích utvářejí skutečně zajímavé scenérie a tvary. Příkladné je třeba jeho využití fotografie vysílače na Žižkově, který Křikava sestavil hned čtyřikrát k sobě do tvaru velkého X. Člověk tak má možnost nejen se zamyslet nad celou perspektivou fotografie, ale i nad jejím obsahem, neboť spousta otázek, na něž je zatím odpověď jen neutrální X, se kolem této stavby šíří již od jejího postavení.

Nicméně vraťme se k výstavě jako takové a k tomu, proč píšu o různých úhlech pohledu. Fotografie Jana Křikavy totiž nejsou jen graficky zdařilou prací s vyfotografovaným prvkem, ale jsou i výsledkem unikátního autorova pokusu dát fotografii jiný, skutečně zajímavý rozměr. Sedíte-li v literární kavárně Samsa v pasáži U Nováků, kde tato výstava probíhá, tak vystavené fotografie pokaždé uvidíte trochu jinak. Jednou se vám budou zdát tmavé, jindy světlé, někdy zastíněné, jindy vyloženě zářivé a pokaždé budete mít dojem, jako by doslova hořely. Jan Křikava totiž vyvolává svá díla na unikátní materiál – měděné desky. Různé úhly pohledu tak mění fotografie podle toho, jak měděné desky odrážejí přirozené i umělé světlo kavárny, z které strany se díváte a zda zrovna stojíte či sedíte. Každý úhel pohledu je zkrátka jiný a jedinečný.

Protože mne technologie tohoto vyvolávání těchto fotografií zaujala a s autorem se dlouho znám, rozhodl jsem se ho na pár věcí zeptat. V tomto rozhovoru si přátelsky tykáme, protože se nad různými tématy scházíme již řadu let jako přátelé právě u Řehoře Samsy.

 

Honzo hned na začátek – jak jsi přišel s nápadem využití mědi jako podkladu pro vyvolávání svých fotografií?

Tak to je otázka, které jsem se vážně bál, protože já vlastně ani nevím. Já se snažím dělat ty věci prostě jinak a už před nějakou dobou jsem udělal výstavu svých fotografií s názvem Symetrie, proto ta Symetrie II, kde jsem použil prvky abstraktní architektury. A tak nějak jsem jim chtěl dát nějaký jiný rozměr a chtěl jsem je udělat trochu trvanlivější, tak jsem začal experimentovat s hliníkem, potom s nerezem a nakonec jsem se dostal k té mědi, protože má tu zvláštní vlastnost, že nejdřív září a potom postupně pracuje, trochu koroduje a pořád se nějak mění. Takže každá ta fotka je vlastně originál, i kdyby jich existovalo víc. Navíc právě ten světelný prvek dodává každé fotce specifický ráz a pokaždé, když se na ni odněkud podíváš, tak jí vidíš nějak jinak, což je na tom to nejzajímavější.

 

Kde si vybíráš náměty? Máš k tomu nějaký klíč nebo fotíš, co tě zrovna napadne, tedy co třeba zrovna vidíš?

Klíč k tomu nemám. Většinou fotím to, co mi tak říkajíc „cvrnkne do nosu“. Většinou jdu něco fotit nebo se jen tak procházím po městě a nakonec nafotím něco úplně jinýho, co se mi zrovna zalíbí a co vypadá zajímavě. Často je to úplně neplánovaně. Není to vlastně nic cíleného, všechno je to o tom, že jsem tu inspiraci našel a v tu chvíli mě to napadlo a potom jsem si s tím takhle pohrál.

 

My se tady díváme asi na patnáct tvých fotografií na měděných deskách. Používáš všechen materiál, co nasbíráš, nebo si potom vybíráš a zkoušíš a tak podobně?

Ne to určitě ne, protože těch fotek vzniklo mnohem víc, rozhodně by se sem ani nevešly, a hlavně ten soubor fotek pořád roste, protože pořád nacházím nová a nová místa, co mě baví, takže to postupně doplňuji.

 

Jak vlastně tvoje fotografie na mědi vznikají? Je na to nějaká zvláštní technologie nebo je to klasické vyvolávání?

Je to klasický černobílý proces ve fotokomoře. Je to normální světlocitlivá emulze, kterou se musí ta deska potřít, potom se to klasicky vyvolává jako černobílá fotka, jenom s tím rozdílem, že ta měď je chemicky aktivní s těmi látkami, takže je potřeba tu měď na to určitým způsobem připravit, aby se to dalo použít.

 

Jak dlouho trvá vyvolat takovou fotografii a kolik to stojí?

Tak jenom ta velká měděná deska stojí tisíc korun, k tomu samozřejmě chemikálie a můj čas, kterého není málo. Já ty fotky dělám po nocích, ale i kdybych je dělal ve dne, tak se s tou mědí musí pracovat skoro v naprosté tmě, takže když si udělám doma temnou komoru, tak mám ještě ztlumené červené světlo na naprosté minimum sotva vidím, co dělám. Jednu tu větší desku dělám asi pět hodin se vším všudy, ale teprve po těch pěti hodinách, kdy se na ni podívám na světle, vlastně zjistím, jestli se mi vůbec povedla nebo ne. Často se mi tak stane, že po několika hodinách vezmu desku, všechno z ní vodou odstraním a můžu začít znovu. U těch menších je to tak poloviční doba. Výhoda proti normální fotografii je, že opravdu každé vyvolání na té měděné desce je nějak jiné, takže z toho je pokaždé originál. Nikdo nikdy nebude mít dvě stejné fotografie na měděných deskách.

 

A máš už nějakou zkušenost, co s tou fotografií udělá stáří? Protože sám jsi připomenul, že měď koroduje a pracuje.

Vzhledem k tomu, že jsem s tímhle tématem začal experimentovat před rokem, tak mám stálost jeden rok. Ale pokud já tu fotku udělám pořádně, tedy pokud ji dobře vyperu, ustálím a vyvolám, tak by měla ta trvanlivost být dobrá. V tomhle případě je to ještě tak že tu fotku musím zalakovat, takže je i do určité míry chráněná a měla by vydržet dlouho.

 

Co teď dál chystáš? Protože já vím, že jsi také knižní grafik a že hodně s přítelkyní cestujete a píšete o svých cestách. Takže co dál?

No tak teď moc necestujeme, protože jsem čerstvě tatínkem, ale momentálně vedu svůj časopis, kterému se nejvíc věnuji. Je to interaktivní časopis na internetu, volně dostupný bez poplatků, a jmenuje se to MojeArgo. Vychází to jako měsíčník, ale má to tou interaktivitou i svoje přesahy. Vycházejí tam rozhovory, audioukázky, knižní novinky Arga a tak podobně. A protože to dělám z opravdu té větší části sám, tak se teď věnuji hlavně tomu. A pokud jde o fotky, tak já jsem rád, že jsem teď dodělal tuhle výstavu, ale chtěl bych v tom nějak pokračovat dál i do budoucna, dostat to i do nějakých dalších galerií a třeba se dostanu zase někam dál.

 

Výstava Symetrie II probíhá v kavárně Samsa v pasáži U Nováků až do 20. března. Pokud byste měli zájem o dílo Jana Křikavy, můžete se podívat na jeho stránky www.jankrikava.com.