Letos je v Karlových Varech nebývale málo diváků. Na mnoho představení, na které nemáte lístek, se lze dostat na akreditaci na poslední chvíli. Výhodou je, že můžete zhlédnout mnohem více filmů než v minulých letech.

Film Bílý, bílý den (režie Hlynur Pálmaso, Island / Dánsko / Švédsko) pokračuje v islandské tradici vyprávění příběhů o podivínech. V tomto případě jde o nerudného bývalého policistu, jehož smyslem života po tragické smrti ženy je přestavba domu a starost o vnučku. Sledujeme, jak neúspěšně chodí na terapii, která mu nepomáhá ve snaze zpracovat smrt manželky. Někde uvnitř se v něm hromadí vztek, který vybouchne poté, co mu dojde, že mu žena nebyla věrná.

Tedy na ten výbuch čeká divák docela dlouho a mezitím se vlastně nic moc neděje. Vidíme onu deklarovanou starost o vnučku, přestavbu domu a ne úplně akční pátrání po skrytém milenci. Jako by režisér spoléhal na to, že poutavým se jeho film stane skrze fakt, že využívá onu tradiční značku islandských filmů, tedy svéráz postav, které v nich vystupují.

Ovšem v případě tohoto filmu to úplně nefunguje. Dočkáme se klasických scének typu: hlavní hrdina zavře policisty, své kamarády, po rvačce do cel, a ráno se jim se snídání jde beze slov omluvit, ale mysl titulní postavy nám nijak moc nepřibližuje. Divák se pak vlastně nemá čeho chytit: ten film je studený jako zima na Islandu. A když pak sledujeme závěrečný výbuch zuřivého vzteku, nedokáže nás ničím vtáhnout. Islanďané by možná měli opustit svoje vyprávění o divných lidech všeho druhu, protože kdysi zlatá žíla je už úplně vytěžená (vidět to bylo i u jiného letošního islandského filmu: Žena na válečné stezce).

Upřímně řečeno vlastně nevím, co se mi na filmu Zázrak sargasového moře (režie Syllas Tzoumerkas, Řecko / Německo / Nizozemsko / Švédsko, 2019) líbilo. Nicméně sledoval jsem ho dvě hodiny bez dechu a i když už po půl dni jeho kouzlo vyprchalo, někde ve mně jeho účinek zůstává. Film přitom ani zdaleka není dokonalý: úvod by klidně mohl být vynechán, stopáž by si také zasloužila prostříhat, nehledě na jistý happy end, který se k němu vůbec nehodí. Přesto je něčím přitažlivější než vypulírované festivalové filmy.

Režisér Tzoumerkas bývá řazen k řecké nové vlně, ale tento film mohl klidně vzniknout jako nezávislý ve Spojených státech. Paralelně vypráví příběh dvou žen: bývalé elitní policistky, která byla odsunuta do bezvýznamného města, místní ženy Rity, sestry místního bosse. Dlouho vlastně jde o dvě vyprávění, která se potkávají jen náhodně, až se nakonec nevyhnutelně protnou v trochu drsnějším kriminálním finále.

To, čeho si na filmu lze cenit asi nejvíce, je přiblížení atmosféry rozkládající se společnosti. Město, ve kterém se odehrává, je opravdovou dírou, v níž neexistuje naděje na budoucnost, policisté vás normálně zmydlí, když se potřebují něco dozvědět, jen místní lékař má pocit, že je někdo, když nestojí ve frontě na pracáku v Aténách. Postupně se přitom ukáže, že realita je ještě mnohem zkaženější a nikdo není bez viny. A nikoho není možné považovat za kladného hrdinu: cílem totiž není nastolit spravedlnost, ale prostě se dostat pryč.

Film Psi nenosí kalhoty (režie Jukka-Pekka Valkeapää, Finsko / Lotyšsko, 2019) nás zavádí do světa BSDM. Autor je tedy upřímně rád, že ho takové věci nevzrušují, musel by se vzdát knihoven na úkor skladovacích prostor pro různé legrační pomůcky. Ovšem nejhorší je, že se touha hlavního hrdiny úplně nekoresponduje se smyslem těchto sexuálních praktik, ačkoliv se nás o tom tvůrci filmu snaží přesvědčit ze všech sil.

Lékař a zřejmě dobrý chirurg Juha při neúspěšné záchraně své ženy v jezeře málem rovněž utone, ovšem přitom s ní zažil své poslední setkání, i když samozřejmě šlo o halucinace. Po deseti letech náhodou vstoupí do sado maso salónu, přítomná domina jej začne dusit rukojetí biče a on zažívá setkání se svou ženou znovu. Od té chvíle je posedlý vlastním škrcením, což mu zcela převrací život naruby. A navíc si s dominou vytváří určitý vztah...

Problém je v nesourodosti obou hlavních hrdinů: u mužského představitele jsou nám motivace jasné, ovšem celý děj směřuje k přijetí sado maso praktik, i když jej ze všeho zajímá ono pouze škrcení, které mu "vrací" mrtvou, u hlavní hrdinky není zřejmé vůbec nic, natož proč by měla ke svému klientovi zaujmout jakýkoliv vztah. Takže se můžeme pokochat různými sadistickými praktikami a sledovat, jak příběh nesmyslně směřuje k nové romanci...

Horor Chata (režie Veronika Franz a Severin Fiala, USA / Velká Británie, 2019) je sice chvílemi působivý, ale musíte si při jeho sledování vypálit pár tisíc mozkových buněk, abyste nezačali příliš přemýšlet nad dějem. Oba tvůrci s tím měli problém už u svého debutu Dobrou, mámo, u kterého jste uhodli celou záhadu do deseti minut, a pak jste další hodinu a půl i přes úhybné manévry tvůrců sledovali, jak se hypotéza potvrzuje. Z čehož by mohl mít radost leda Sheldon Cooper. 

Tentokrát se oba rakouští režiséři (a tahle kinematografie je ještě horší než německá) snažili pointu příběhu důkladně maskovat. A dělají to tím nejprůhlednějším možným způsobem: vrážejí do děje sny jednoho z aktérů, takže ukazují na to, že je možným původcem trablů. A když se nakonec ukáže pravda, cítíte spíše trapnost, protože s vámi tvůrci hráli dosti nepoctivou hru.

Ostatně už samotný začátek filmu ukazuje, že tvůrci prostě bez ohledu na logiku postav potřebují, aby se jejich postavy stůj co stůj dostaly do situací, od nichž se odvíjí hrůzný děj. V tomto případě odveze otec dvě děti se svou novou přítelkyní do hor, aby si zde užili předvánoční čas. Obě děti přítelkyni nenávidí, protože si myslí, že se kvůli ní zabila jejich matka. Navíc má za sebou dosti temnou minulost: jako jediná přežila v mládí pobyt v sebevražedné sektě. Takže otec samozřejmě odjede z hor zpátky do města a svou přítelkyni naučí pro jistotu střílet... Přesně to prostě otcové dělají, když chtějí, aby jejich děti zažily horor.